28. 12. 2012

Santpedor: Rodná ves Pepa Guardioly

Asi 8 km od Manresy a nějakých 75 km od Barcelony leží městečko (na španělské poměry spíše vesnice) Santpedor. Zdánlivě nevýznamná víska, kterých jsou po Katalánsku stovky. To ale jen na první pohled. Katalánsku totiž dala dvě historicky významné osobnosti. Ale k nim až za chvíli.

Na španělské poměry je Santpedor spíše vesnicí, i když se může pyšnit zhruba 7 000 obyvateli. Přitom ještě před třiceti lety jich tu žila jen polovina. Santpedor se ale i díky přistěhovalcům stal v posledních letech jakýmsi satelitním městečkem - místo drahého bydlení v sousední 70tisícové Manrese dali někteří přednost příměstskému životu v poklidném Santpedoru. Přitom historie tohoto městečka je velice bohatá. První zmínky o něm máme již z roku 937. Od té doby město vzkvétalo a požívalo i řadu privilegií, nicméně velkou ránu mu (podobně jako i zbytku Katalánska) zasadila morová vlna z roku 1348. Po ní klesl počet obyvatel na polovinu, přesto si však Santpedor udržoval určitou důležitost i v dalších staletích. Až do dnešních dnů si centrum města uchovalo osobitý středověký ráz. Při procházkách úzkými uličkami natrefíte na mnoho kamenných domů starých stovky let. Přes to všechno ale velká část turistů do Santpedoru míří kvůli jedinému - poznat místo, kde se narodil a vyrůstal Pep Guardiola.

Guardiolova sláva zastínila ostatní významné santpedorské rodáky. Tím nejznámějším byl pravděpodobně Isidre Lluçà i Casanoves (1791-1809) známý jako "El Timbaler del Bruc" (Bubeník z Brucu). Ten se zapsal do katalánské historie tím, že dokázal na počátku června 1808 zahnat celé Napoleonovo vojsko. Během první z bitev u Brucu (kousek od Montserratu) španělští vojáci a místní lidé bojovali proti napoleonským vojákům. Ty ale po chvíli zahnalo hrozivé bubnování umocněné ozvěnou, kterou mu dodaly montserratské skály. Francouzi si tak mysleli, že proti nim stojí ohromná přesila, a radši se stáhli. Padl tak v té době mýtus o neporazitelnosti napoleonských vojsk. Málokdo z fotbalových fanoušků dnes také ví, že ještě jeden santpedorský rodák reprezentoval barvy týmu FC Barcelona. Byl jím Jordi Vila, útočník, jenž hrál za Barçu v letech 1951-1954.

Plaça de la Generalitat, Santpedor: úplně napravo rodný dům Pepa Guardioly
Ale zpět ke Guardiolovi. Ten se v posledních letech stal skutečnou katalánskou ikonou a v jeho rodném městečku na něj nedají dopustit. Pojmenovali po něm místní fotbalové hřiště, součástí místní turistické trasy po středověkých památkách je zase Guardiolův rodný dům (ačkoliv ten rozhodně ze středověku není) a uvažuje se také o zřízení muzea Pepa Guardioly. Zájem o něj by určitě byl. Každým rokem do města směřuje víc a víc culés, aby se ponořili do atmosféry místa, kde vyrůstal a první fotbalové krůčky dělal bývalý trenér a hráč FC Barcelona.

Pokud se i vy chcete vydat do míst, kde barcelonská legenda prožila prvních 13 let svého života (než se přestěhovala do barcelonské fotbalové akademie La Masia), základní adresou pro vás budiž Plaça de la Generalitat. Klidné trojúhelníkové náměstíčko v severní části starého města. Právě tady stojí dům Gaurdiolových, ten s číslem 15. Přesně na tomto plácku začínal malý Pep s fotbalem. A ještě dodnes si na toho kluka každý živě pamatuje (jak by také ne), klidně se zeptejte někoho z místních. Tehdy však ještě nikdo netušil, jakým symbolem se Guardiola stane pro celé Katalánsko. Ani jak moc se po staletí zapomenuté městečko proslaví po celém světě...

26. 12. 2012

Marià Fortuny

Když se tak procházíte po barcelonské Ramble a chce se vám navštívit tajemná zákoutí Ravalu, jednou z možných cest, po nichž se můžete vydat, bude i ulice nazvaná carrer del Pintor Fortuny. I když v celoevropském kontextu není tento malíř příliš známý, ve Španělsku a především v Katalánsku je to jeden z nejvýznamnějších malířů 19. století.

  
Vell nu al sol (1870)
Marià Fortuny i Marsal (1838 - 1874) známý ve Španělsku spíše jako Mariano Fortuny jest tím, po kom je zmiňovaná ulice pojmenována. Narodil se v Reusu a již od mládí byl veden k malířství - mohl počítat s velkou podporou svého dědečka, který objevil jeho talent. Roku 1852 se mladý Mariano přestěhoval do Barcelony, kde se přiučil spoustu nových věcí v dílně sochaře Domèneca Talarna. V Barceloně také Mariano poprvé "oficiálně" studoval malířství a pomalu se z něj stával skutečný profesionál.

Jeho krátký život se však odvíjel především v cizině. Jakýmsi druhým domovem se mu stal Řím, inspirativní pro něj byly i cesty do Maroka či Paříže. Malířem do morku kostí se však nejspíš stal až sňatkem s Cecilií de Madrazo. Ta patřila do rodiny slavných španělských malířů. Šest malířů ve třech generacích tak doplnil i Mariano Fortuny. Z manželství mezi Marianem a Cecilií také vzešel další pokračovatel slavného rodu - Marià Fortuny i de Madrazo (1871 - 1949) - který sice svého otce ve slávě nepřekonal, na druhou stranu ale byl talentovanější ve více odvětvích.

Zemřel velice mladý, avšak zanechal po sobě mnoho cenných obrazů. Z těch nejznámějších lze zmínit třeba obraz "La Vicaria" (MNAC) nebo "La batalla de Tetuan" (MNAC). Velice známý je taktéž výše vystavený "Vell nu al sol".

24. 12. 2012

Katalánské Vánoce

Všeobecně vzato se Vánoce v Katalánsku příliš neliší od těch v ostatních evropských zemích. Ve všech existuje určitá křesťanská tradice, jež v různých státech požívá větší či menší důležitost, a existují tu zvyky, které jsou originální a typické pro jednu konkrétní zemi. Katalánsko se od ostatních oblastí odlišuje zejména dvěma vánočními zvyky, které si stojí za to představit. A rozhodně jde o zvyky docela podivné...

Tió ve své klasické podobě na náměstí v Roses. Už jen přes něj přehodit deku a je to... (2017)
TIÓ DE NADAL
Co se týče slavení Vánoc, je Španělsko zemí vskutku unikátní. Takřka v každém regionu tu vánoční dárky nosí někdo jiný - v Galicii je to uhlíř Apalpador, v Baskicku pro změnu obtloustlý uhlíř nazývaný Olentzero, v Kantábrii zase postava jménem Esteru. Do toho všeho se pak míchá Papá Noel, tedy jakási španělská verze Santa Clause. K tomu můžeme taktéž připočítat ještě typicky španělskou tradici, podle níž nosí dárky až Los Reyes Magos (Tři králové). Vždy se však jedná o více či méně mysteriózní osoby. V Katalánsku (ale také v sousedním Aragonu a okcitánské části Francie) však dárky nenosí žádná lidská bytost, ale (ne)obyčejný kus dřeva. Přesněji řečeno pomalované poleno s usměvavým obličejem, jemuž se v Katalánsku říká Tió de Nadal a mimo katalánská území je znám ne zcela správně spíše jako Caga Tió (česky: Strýček Kakánek). Jak tento zvyk vlastně funguje?

Celý proces začíná kolem 8. a nejpozději 13. prosince, kdy se obstará nějaké pěkné dřevěné poleno. Pak se z něj udělá ten pravý Tió - namaluje či přilepí se mu veselý obličej a možno přidat ještě typickou katalánskou čapku zvanou barretina. Přes vyzdobené polínko se ještě přehodí deka, pod níž se pak v pravý čas objeví dárky. Poté se každý den až do Vánoc Tió krmí - děti mu vždy nechají nějaké jídlo, které do rána záhadně zmizí. Řádně nakrmené poleno by mělo být zárukou mnoha dárků. A pak přijde to nejdůležitější. 24. nebo 25. prosince (podle stupně nedočkavosti) se nad tímto kouzelným polenem sejdou všechna dítka v domácnosti, každé s pořádným klacíkem v ruce. Začnou do polena mlátit a u toho zpívají, ať jim Tió něco pěkného přinese. Pak musí na chvíli zavřít oči a to je moment pro šikovné dospělé, kteří pod deku propašují dárky. Potom již jen stačí zkontrolovat, co že to Tió "vykakal", a začít se radovat z dárků.




CAGANER
Klasický katalánský caganer
Kakající postava, symbolizující úrodnou půdu a mnoho štěstí do nového roku, hraje ještě jednu důležitou roli během katalánských Vánoc. Tak jako v celém Španělsku i v Katalánsku existuje velká tradice domácích betlémů. Přeci jen však je tu jedna zvláštnost - Katalánci totiž ten svůj betlém obohacují o jednu postavičku, která v tom obvyklém chybí. A tou je caganerHistorie caganera sahá až do konce 17. století, i když dodnes není přesně známo, proč se postavička konající svou potřebu objevila právě v poklidné betlémské scenérii, kterou tak náležitě narušuje. Jisté je jen to, že v každém katalánském betlému nějakou takovou figurku najdete, nejčastěji schovanou někde v rohu, a že má pravděpodobně představovat symbol hojnosti, kterou poskytuje dobře pohnojená půda. 

Faktem je, že z vánoční tradice se v dnešní době stal spíše reklamní artikl. Caganer je jedním z nejtypičtějších suvenýrů, které si z Katalánska můžete odvézt. Dnes už ani tak nejde o postavičku představující klasického katalánského venkovana s bílou košilí a červenou barretinou. Coby caganer jsou dnes totiž ztvárňovány i všemožné slavné osobnosti od sportovců přes herce až po politiky. Dokonce i papež má svého caganera. A velice populárním artiklem jsou i kakající postavičky hráčů FC Barcelona. Až tedy příště zavítáte do Katalánska a budete chtít skutečně originální a vpravdě katalánský suvenýr, caganer v podobě Messiho, Xaviho nebo Pepa Guardioly bude tím pravým!

Caganers: Slavné osobnosti + FC Barcelona (Foto: 20minutos.es)

17. 12. 2012

Plaça de Masadas

Barcelona skrývá mnoho kouzelných míst, o nichž se ve světě tolik neví. A to je dobře, jelikož invaze turistů by z těchto kouzelných zákoutí nadělala jen další povinné cíle v itineráři. Bez atmosféry, bez emocí. Tohle je náměstí Plaça de Masadas... a zatím mu podobné riziko nehrozí. Je totiž docela dobře skryté.

Jsou to už nějaké roky, co jsem se tam prve vydal, tehdy na popud nějaké malé reportáže o spisovatelce, která si svůj inspirativní koutek našla právě na tomto náměstí. Rozhodl jsem se tedy prozkoumat neznámé končiny okolo stanice Sagrera (metro L1, L5, L9, L10). Tehdy to tam bylo všechno mnohem rozkopanější než dnes. Sagrera se totiž během pár let stane novým dopravním uzlem Barcelony - příměstské vlaky, metro, rychlovlaky AVE... to vše plus minus na jednom místě. To bude nová Sagrera, která se rodí z té staré, marginální a bohémské. Kde kdysi stálo nákladové nádraží a legendární slum "La Perona", tam se dnes buduje supermoderní nádraží a spousta nudných parků.

Ale to už trošku odbočujeme. Dojedete na Sagreru, kde se určitě budete chvíli motat - záleží jen a pouze na tom, kterou linkou se sem přiřítíte. Pak už jen stačí najít ulici carrer Garcilaso a sejít těch pár metrů k malému palmovému hájku uprostřed betonového sídliště. A podobně jako ty palmy se tam mezi těmi šedivými věžáky tyčí i jeden kostel. Odtud už jen malý kousek dolů a natrefit na uličku carrer de Mossèn Juliana. A teď už jen rovně až na konec. Přesně tam je Plaça de Masadas.
V tu chvíli vás zcela pohltí ta místní atmosféra. Úhledné náměstí v koloniálním stylu se spoustou arkád. A ty malé balkonky, z nichž se dá hodiny a hodiny pozorovat ruch na náměstí. Klidné a přitom dostatečně živé místečko daleko od Barcelony uspěchané, plné aut, lidí a smogu. Pro citlivější a poetičtější duše skoro až jakási předsíň ráje - vždyť i ty stromky plné šťavnatých mandarinek či pomerančů jen vybízejí, abyste se na chvíli zastavili, velice nenápadně se rozhlédli kolem a hned si jich několik šikovně utrhli. Pak už si jen stačí sednout na lavičku, užívat si  (drze) citrusové hody, rozhlížet se kolem sebe a nasávat tu báječnou atmosféru nedělního podvečera.

Ačkoliv je Barcelona plná nezapomenutelných náměstíček, poměrně těžko budete hledat druhé jemu podobné. Jak zvláštní asi musí být každý den se probudit a vyhlédnout z balkonu na takovou scenerii? Vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn to aspoň na jeden jediný den zkusit. 

Ale i když se takový sen nesplní, nezoufejme. Nad Plaça de Masades se nerozplývají jen ti, co tam nebydlí. Místní obyvatelé jsou na své náměstíčko právem hrdí a řadě z nich taktéž toto místo poskytuje inspiraci. Příkladem budiž Susana Sosa Villafañe, argentinská herečka, básnířka a blogerka, která má to úžasné privilegium každý den z jednoho takového balkonku na Plaça de Masadas shlížet. Nenechává si ho však jen pro sebe a s ostatními se o své zážitky dělí...

Pokud vás tedy zajímá, co nového se v tom nepatrném stínu citrusových stromků děje, neváhejte navštívit blog Plaza Masadas - Plaza Mutante.

4. 12. 2012

Francesc Rius i Taulet

Ve své historii měla již Barcelona mnoho starostů. Někteří město řídili jen pár měsíců, jiní zase mnoho let. Pár z nich se však do historie a především do tváře města zapsalo natolik, abychom se o nich zmínili i na tomto místě. Jedním z oněch nezapomenutelných nositelů titulu "Excel·lentíssim Senyor", jenž náleží právě barcelonskému starostovi, byl i Francesc Rius i Taulet.

Francesc de Paula Rius i Taulet (1833 - 1889) se narodil 22. ledna 1833 v Barceloně v poměrně zajištěné krejčovské rodině. Francesc však po převzetí řemesla příliš netoužil, a tak se dal na studia. Po vystudování práv se v období 1858 až 1868 věnoval advokacii, působil také na univerzitě coby odborný asistent. Později se však vrhl do politiky. A zde se po stupíncích vypracoval z radního až na samotného starostu. Nicméně nebyla to cesta jednoduchá. Španělsko (a tedy i Katalánsko) v té době procházelo poměrně bouřlivou revoluční dobou, chvíli bylo republikou, chvíli zase monarchií. Rius i Taulet byl sice spíše liberálem, avšak zároveň i zastáncem monarchie. Podle toho ostatně vypadá jeho kariéra v čele barcelonské radnice - ne v každé době totiž mohl být starostou.

Tím byl Rius i Taulet nakonec celkem čtyřikrát. (V tomto ohledu ho dokázal překonat už jen Joan Coll i Pujol, jenž byl starostou Barcelony dokonce pětkrát.) V prvních dvou obdobích (1872-1873 a 1874) šlo pouze o roční funkci, další dvě období (1881-1884 a 1885-1890) již mohl plně rozvinout svoji městskou koncepci Barcelony. Poměrně zvláštní je skutečnost, že podle všech dostupných pramenů zemřel již v září 1889, avšak oficiálně figuruje coby starosta Barcelony až do ledna 1890. Byl tak pravděpodobně jediným barcelonským starostou, který šéfoval i po své smrti...

Co je ale nejdůležitější, Francesc Rius i Taulet byl jedním z mužů, za jejichž vlády doznala Barcelona velké proměny. To on se v 80. letech 19. století obklopil skupinou průmyslníků a podnikatelů a dokázal vdechnout život fascinujícímu projektu Světové výstavy 1888. Tato událost dostala Barcelonu na mapu světa a ukázala naplno komerční potenciál katalánské metropole. V moderních dějinách města jsou 3 události, které stojí za stvořením Barcelony takové, jakou ji známe dnes: Olympijské hry 1992, Světová výstava 1929 a právě Světová výstava 1888.

  
Po jednom z nejvýznamnějších barcelonských
starostů bylo pojmenováno i hlavní náměstí ve

čtvrti Gràcia. Od roku 2009 už tomu ale tak
není. Dnes toto náměstí naleznete pod názvem:
Plaça de la Vila de Gràcia...
Konání této velké události znamenalo mnoho urbanistických změn, především pak vybudování výstavního areálu v prostoru dnešního Parc de la Ciutadella. Několik krásných pavilonů zde stojí dodnes a celému prostoru vévodí brána celého areálu - Arc del Triomf. To však nebylo ani zdaleka vše. Za vlády Riuse i Tauleta došlo k rozšíření Eixamplu (Gran Via de les Corts Catalanes, Plaça de Tetuan, Plaça de Letamendi), zbourali se zbytky barcelonských hradeb a světu se ukázala Passeig de Colom. Také se zrodil legendární a dnes již neexistující Gran Hotel Internacional, jenž byl postaven za rekordních 69 dní (!) a v němž se mohlo ubytovat až 2000 hostů. V Barceloně byly elektricky osvíceny první ulice a vypluly první Golondrinas. Zkrátka a dobře, Světová výstava 1888 byla pro Barcelonu nezapomenutelnou událostí, která navždy proměnila tvář města. K lepšímu.

Jen pár měsíců po skončení této velkolepé a úspěšné akce Francesc Rius i Taulet zemřel. Město si však bylo vědomo jeho odkazu a již roku 1901 byl slavnostně odhalen pomník na jeho počest. Najdete ho na dnešní Passeig de Lluís Companys přímo naproti vchodu do Parc de la Ciutadella. Je po něm také pojmenováno několik ulic po celém Katalánsku. Francesc Rius i Taulet byl jednoznačně jedním z nejdůležitějších starostů, které kdy Barcelona měla, o tom není nejmenších pochyb. Každých z těchto výjimečných mužů se většinou proslavil nějakým velikým projektem, v případě Riuse i Tauleta to byla právě Světová výstava 1888. Mimochodem, rozhodnutím dát se na studia možná porušil jednu rodinnou tradici, založil však novou - starostou Barcelony se v letech 1916-1917 stal i jeho syn Manuel Rius i Rius (1883 - 1971).

30. 11. 2012

Barcelonské hřbitovy (IV): Sant Gervasi, Sarrià, Sant Andreu, Horta

Ve čtvrtém a posledním dílu o barcelonských hřbitovech se podíváme na ty nejmenší a okrajové. To však nutně neznamená, že by šlo o nějakou "druhou ligu". Nenajdeme tu sice tolik slavných osobností, na druhou stranu jsou to však zajímavá a mnohdy dosti tajemná místa. Vítejte tedy na hřbitovech v Sant Gervasi, Sarrià, Sant Andreu a Hortě.

SANT GERVASI (12 229 m2, 4 773 hrobů)

Sant Gervasi bylo vždy takovou noblesní čtvrtí. Než se připojilo k Barceloně, byla zde venkovská sídla a vily zámožných barcelonských podnikatelů. Mezi ty exkluzivnější čtvrti patří dodnes. A tomu také odpovídá místní hřbitov. Naleznete na něm totiž mnoho velkolepých náhrobků a panteonů. Hřbitovu také dominuje schodiště, které zároveň představuje křížovou cestu. Návštěva hřbitova Sant Gervasi poslouží především k poznání těch nejvyšších vrstev barcelonské společnosti posledních dvou staletí, nicméně překvapivě tu lze nalézt i hrobky slavných osobností. Věčně tu odpočívají kupříkladu architekt Lluís Domènech i Montaner a básník Joan Maragall. Hřbitov byl zřízen roku 1853. Navštívit možno ve všední dny zhruba mezi 9. a 18. hodinou, o víkendech a ve svátcích jen do 15. hodiny. Adresa: Camí del Cementiri de Sant Gervasi, 4-8; v současnosti zatím proklatě daleko od metra, nejlépe se sem dostanete autobusem č. 60.  P.S.: Je odtud velice pěkný výhled na celou Barcelonu!

Hřbitov Sant Gervasi (Foto: www.cbsa.es)

SARRIÀ (4 569 m2, 2 163 hrobů)

Hřbitov v Sarrià je rozlohou ten nejmenší a zároveň i ten nejlépe schovaný v celé Barceloně. Kromě zasvěcených (nebo šikulů s Google Maps) je pro ostatní dost těžké se k němu dostat. Ukazatele prakticky nikde. Na druhou stranu si tak zachovává svoji tajemnou a značně poetickou atmosféru. Často tu totiž nepotkáte vůbec nikoho. Často je to bohužel proto, že zůstanete stát před zavřenými dveřmi -  otevírací doba se tady příliš nedodržuje. Každopádně na turisty tu určitě nenarazíte. Vlastně kromě opravdových pozůstalých tu možná natrefíte pouze na úzkou skupinku čtenářů románu Marina od místního autora Carlose Ruize Zafóna. Právě tato kniha hřbitov proslavila, či spíš vůbec o něm dala vědět světu. Pokud hledáte klidné a schované místečko v ruchu katalánské metropole, tento hřbitov je to pravé. I když tu není mnoho okázalých hrobek, přeci jen zde odpočívají i některé slavné osobnosti katalánské kultury, například básníci Carles Riba nebo Josep Vicenç Foix. Hřbitov Sarrià naleznete (nebo taky ne) na ulici carrer Doctor Roux, poblíž Passeig de la Bonanova.


Hřbitov Sarrià (Foto: www.cbsa.es)

SANT ANDREU (39 021 m2, 25 673 hrobů)

Hřbitov v Sant Andreu existuje již od roku 1839, kdy byl vytvořen ještě coby obecní hřbitov pro Sant Andreu del Palomar. Tato obec se však později (1897) stala součástí Barcelony a dnes pod tímto názvem naleznete pouze jednu z desítek barcelonských městských čtvrtí. Hřbitov byl několikrát rozšiřován, naposledy roku 1919. V jeho staré části se taktéž rozkládá malý židovský hřbitov. Podobně jako v případě hřbitova v Poblenou, i zde mají jakéhosi "nebožtíka-talisman". Jde o hrob Francesca Pla, který zemřel roku 1918 ve věku 25 let. I on by měl po své smrti konat různé zázraky a plnit přání. Pokud vám to tedy nevyšlo na hřbitově v Poblenou, tady máte druhou šanci. Hřbitov Sant Andreu se nachází na carrer de Garrofers, 35-47; docela blízko stanice metra L4 Llucmajor. Otevřeno každý den plus minus od 8 do 18 hodin.

Hřbitov Sant Andreu (Foto: www.cbsa.es)

HORTA (12 982 m2, 1 359 hrobů)
Nejmenší barcelonský hřbitov postavený v neoklasicistním stylu původně také vznikl jako malý vesnický hřbitůvek roku 1867. Dnešní čtvrť Horta tehdy byla jen malou vesničkou pár kilometrů od Barcelony, postupem času se však přibližovala a přibližovala, až se roku 1904 stala součástí katalánské metropole. I když je nejmenší dle počtu hrobů, rozhodně ne svou rozlohou, proto tento hřbitov přeci jen nepůsobí tak stísněně jako některá jiná místa věčného odpočinku v BCN. Najdete ho poměrně jednoduše na náměstí Plaça del Cementiri d'Horta, 9; nejblíže k metru L3 Valldaura. A máte-li zájem o "virtuální" prohlídku, tady je...


Celý seriál BARCELONSKÉ HŘBITOVY naleznete zde:

Barcelonské hřbitovy (I): Poblenou
Barcelonské hřbitovy (II): Montjuïc
Barcelonské hřbitovy (III): Collserola, Sants, Les Corts
Barcelonské hřbitovy (IV): Sant Gervasi, Sarrià, Sant Andreu, Horta

28. 11. 2012

Barcelonské hřbitovy (III): Collserola, Sants, Les Corts

Třetí díl toulek po barcelonských hřbitovech začneme na tom nejrozlehlejším, v pohoří Collserola. A odtud se přesuneme do čtvrtí Sants a Les Corts. Tamní hřbitovy spolu takřka sousedí a i když nepatří mezi ty nejznámější, pár zajímavostí se vždycky najde!

COLLSEROLA (1 700 000 m2, 86 098 hrobů)
Pohoří Collserola, které Barcelonu obklopuje na severozápadě, je vlastně ideálním místem posledního odpočinku. Tedy globálně vzato (většina lidí by asi ráda byla pochována ve společnosti těch nejslavnějších nebožtíků, a proto by volila raději Montjuïc). Všeobecně se ale vždy pohřbívalo někde na okraji či spíš za okrajem města. A to Collserola splňuje dokonale. Proto se také jedná o rozlohou největší barcelonský hřbitov - na horách je místa dost. Časem se z něj stane i všeobecně největší hřbitov Barcelony, jelikož na Montjuïcu už tolik místa nezbývá. Collserola je také nejmladším barcelonským hřbitovem, "uveden do provozu" byl roku 1972. Jedná se o takový praktický hřbitov, není tu moc panteonů a žádné umělecké serepetičky. Tím pádem je taky tak trošku fádní. Ale všude kolem je aspoň spousta zeleně. Navštívit lze každý den od 8 do 18. Hřbitov neleží přímo v Barceloně, ale na území měst Montcada i Reixac a Cerdanyola del Vallès. Nejlépe se sem dá dostat autobusem 102.

Hřbitov Collserola (Foto: www.cbsa.es)

SANTS (11 003 m2, 5 440 hrobů)
Také Sants má svůj hřbitov a to již od roku 1880. Nejsou tu žádné velké hrobky, ale i přesto jde o poměrně frekventované místo věčného odpočinku. Hřbitov navrhl katalánský architekt Jaume Gustà i Bondia. Zajímavé je, že i když spadá pod barcelonskou správu, při současném územním členění už se nachází na území sousedního Hospitaletu. Otevřeno od 9 do 17.30, o víkendech jen do 15. Nachází se na ulici Travessera de Collblanc, L'Hospitalet de Llobregat. Nejblíže je metro L5 Collblanc nebo Pubilla Cases.

Hřbitov Sants (Foto: www.cbsa.es)

LES CORTS (34 417 m2, 28 339 hrobů)
Hřbitov má významného a nepřehlédnutelného souseda. Možná i proto ho můžete lehce minout. Nachází se totiž hned vedle stadionu FC Barcelona Camp Nou. Celkově patří mezi ty méně "důležité", nicméně pro jeden sektor populace by hřbitov v Les Corts měl být povinnou zastávkou. Je tu totiž pohřbeno několik legend katalánského velkoklubu, například Urruti, Samitier, César či dle mnohých nejlepší útočník v historii klubu - Ladislav Kubala. Kromě vedlejšího muzea FC Barcelona by tak fanoušci z celého světa měli navštívit i tento hřbitov a vzdát hold svým legendám. Součástí areálu je také významné židovské pohřebiště. Navštívit ho můžete každý den mezi 8. a 18. hodinou. Adresa: Avinguda de Joan XXIII, 3-15. K hřbitovu se dostanete podobně jako na svatostánek FC Barcelona - metro L3 Maria Cristina nebo Palau ReialHřbitov Les Corts se také letos na podzim stal prvním v celém Španělsku, který používá  tzv. QR kódy pro lepší orientaci.

 


26. 11. 2012

Katalánské parlamentní volby 2012

Včera zažilo Katalánsko jedny z nejdůležitějších voleb v dějinách. Podle mnohých dokonce ty nejdůležitější. Stovky novinářů se sjely do Barcelony, aby celý svět informovaly o výsledku těchto voleb. Kromě médií jako BBC či CNN se díky tiskovým agenturám tato zpráva dostala i do ČR. Zvláštní, jak velký zájem o Katalánsko najednou všichni projevují...

Dnes, 24 hodin po uzavření volebních místností a nějakých 20 hodin od zveřejnění výsledků, je ještě brzy na veškeré prognózy. Jak tyto volby poznamenají budoucí osud Katalánska nebude zřejmé ještě několik týdnů. I tak se ale hodí zrekapitulovat si velice zjednodušeně pár základních věcí, které se včera udály.

Poslední volby do Katalánského parlamentu proběhly v roce 2010. Po nepříliš úspěšné levicové  vládě tzv. "tripartity" (strany PSC, ERC, ICV) se do čela země opět vrátila pravicová prokatalánská strana Convergència i Unió (CiU), která již v Katalánsku vládla nepřetržitě 1980 - 2003. V onom roce 2010 CiU vyhrála poměrně drtivým způsobem - získala 38% hlasů, které se přetavily v 62 křesel ze 135. Takřka většina. Bohužel v době tvrdé ekonomické krize udělala CiU obrovskou chybu - do vlády k sobě přibrala Partido Popular (PP - Lidová strana), což je sice taktéž pravicová strana s podobným náhledem na ekonomická témata, avšak s Katalánskem jako takovým to nemyslí vůbec dobře. Vztah obou pravicových stran se posléze neustále ochlazoval. Předseda CiU a katalánský premiér, Artur Mas, pochopil, že s neustálými škrty si lid příliš nenakloní. A tak začal hrát na separatistickou strunu. Musí se mu nechat, že se poměrně neohroženě vydal do Madridu bojovat především za výhodnější daňový systém - zkrátka a dobře, aby i Katalánsko požívalo baskických a navarrských výsad a nemuselo peníze svých občanů posílat do Madridu. S tím však u španělského premiéra Rajoye narazil a věděl, že musí jednat.

Tak nějak vznikly předčasné volby. Původní mandát byl totiž až do roku 2014. Artur Mas se rozhodl vyslyšet především zářijový milionový pochod Barcelonou, kdy si Katalánci důrazně řekli o nezávislost. V tu chvíli samozřejmě nezapomínal ani na své politické ambice a jelikož se zrovna vezl na vlně sympatií, určitě počítal s možností, že by CiU byla osvobozená od nepříjemné koalice s PP, mohla o všem v Katalánsku rozhodovat sama a vládla by až do roku 2016 . To však Artur Mas až příliš zabrousil do říše snů...

Zdroj: www.naciodigital.cat

Včerejší volby totiž se situací až zas tak nepohnuly. Tedy alespoň z pohledu Artura Mase určitě. Oproti minulým volbám přišel o 12 (!) křesel. Jinými slovy, o nějaké absolutní většině si může nechat opět jen zdát. Aby mohl vládnout, musí opět někoho přibrat do koalice. A bude z čeho vybírat. Pojďme si zrekapitulovat výsledky ostatních stran a rozvinout možné koaliční scénáře:
  • PSC (neboli katalánská odnož PSOE, obdoba španělských sociálních demokratů) - druhé prohrané volby v řadě, ztráta dalších 8 poslanců však trošku zanikla ve stínu propadu CiU. PSC rozhodně není nakloněná katalánské nezávislosti, i když (zatím) není vyloženě protikatalánská jako třeba PP. Koalice CiU s PSC je tedy nepravděpodobná - strany by se neshodly ani na cestě k nezávislosti a kvůli ideologickým rozporům ani na ekonomice. Navíc PSC hned po volbách prohlásila, že s CiU se rozhodně paktovat nehodlá...
  • ERC (Esquerra Republicana de Catalunya) - jasný vítěz voleb. Tedy samozřejmě ne co do počtu hlasů a křesel, nicméně ERC zaznamenala skutečné vzkříšení. Kvůli vnitřním rozporům a zpackané tripartitní vládě byla tato tradiční katalanistická strana na dně. Avšak to je minulost. 21 křesel a druhá nejúspěšnější strana, to je nyní ERC. Katalánci tak dali jasně najevo, že idea nezávislosti se jim líbí, jelikož ERC je dlouhodobě jedinou významnou stranou, která se o katalánskou nezávislost aktivně snaží. Navíc po experimentování s pravicí teď lidé zase sahají k levici. ERC je tak nejpravděpodobnější a také nejvhodnější partner pro CiU. Proč? Jednoduše proto, že dokáže CiU "dokopat" k aktivnějšímu přístupu k nezávislosti. Jinými slovy, mohli by dohlédnout na to, aby Artur Mas jen nemluvil do větru, ale po volbách také v zájmu nezávislosti konal. Rozpory však nastanou v ekonomické oblasti - ERC je přeci jen hodně nalevo.
  • PP - Bylo by velice hloupé dávat se s nimi opět dohromady. Faktem je, že v Katalánsku zkrátka bydlí nějakých 400 000 lidí, kteří je volí, svůj tradiční počet křesel si tedy strana drží. Už v roce 2010 bylo jasné, že účast PP ve vládě bude pro Katalánsko a jeho separatistické tendence tragédie. Pokud PP bude ve vládě pokračovat, tragédie bude záhy dokonána. I když si však obě strany rozumí co se pravicové politiky týče, předchozí neúspěšná spolupráce by měla CiU odradit od pokračování.
  • Ostatní strany (Ciutadans, ICV, CUP) - taktéž úspěch. Hlavně pro CUP, které se poprvé dostalo do Katalánského parlamentu. Je to strana, které leží na srdci nezávislost Països Catalans, tedy nejen Katalánska ale i jeho historických součástí. Volí ji hlavně mladí lidé a působí trošku undergroundově. Z katalánského pohledu "bohužel" hodně posílili Ciutadans - podivná strana, která po boku PP rozhodně nevítá odtržení Katalánska od Španělska. Jde o stranu jednoznačně protikatalánskou. Slušný výkon zaznamenala také koalice ICV - směska ekologických, levicových a prokatalanistických myšlenek, která si polepšina z 10 na 13 křesel. Z těchto stran se dá vyloučit spolupráce CiU s Ciutadans, naproti tomu spolupráce s ICV je jednou z pravděpodobnějších možností.
Když si to tedy shrneme: Sázka na předčasné volby katalánskému premiérovi hrubě nevyšla. Je totiž ve stejné či spíš horší situaci než před dvěma lety. Tehdy by jeho koalice s ERC dala dohromady 72 křesel, což v parlamentu, který jich má 135, pohodlně stačí. A jak by taková koalice vypadala dnes? 71 křesel, ovšem zatímco v roce 2010 jich 62 patřilo právě CiU, tentokrát se těch 10 křesel přesunulo doleva... 

Na druhou stranu, a to je minimálně pro fanoušky katalánské nezávislosti nejdůležitější, po včerejších volbách je přeci jen jakási naděje, že snahy o katalánskou nezávislost se pohnou dopředu a v následujícím volebním období dojde třeba i k slibovanému referendu o odtržení od Španělska. I když tuto skutečnost pokládají mnohá média za jasnou věc, realita tak snadná nebude. A vůbec, podle pěkných grafů si o všem můžete udělat vlastní obrázek. Situaci budeme nadále sledovat a vše podstatné se dozvíte opět zde. Už brzy.

Zdroj: www.naciodigital.cat

25. 11. 2012

Barcelonské hřbitovy (II): Montjuïc

V druhém dílu barcelonských hřbitovů se podíváme na ten nejznámější a doposud i největší katalánský hřbitov - Montjuïc. Pokud chcete vzdát hold těm nejvýznačnějším osobnostem katalánské historie, toto je to správné místo.

MONTJUÏC (567 934 m2, 152 747 hrobů)
Hřbitov se nachází na stejnojmenné hoře. Jak jsme již předeslali v předchozím článku, tradice pohřbívání je na Montjuïcu dlouhá a díky ní se dnes Montjuïc jmenuje Montjuïc (Židovská hora). Celý jižní svah tak zabírá moderní hřbitov, jenž vznikl roku 1883. Byla to doba rozkvětu katalánské společnosti a i když je to vlastně paradoxní, v demografickým růstem zároveň roste potřeba většího hřbitova. V Barceloně v té době fungoval vlastně jen hřbitov v Poblenou, ostatní malé hřbitovy zatím patřily k vesnicím, které ještě nebyly k Barceloně připojeny.


V současnosti však hřbitov dosáhl svých limitů, proto od roku 1972 funguje velký metropolitní hřbitov Collserola, který se časem stane největším v Barceloně. Montjuïc je přitom docela pěknou lokalitou pro hřbitov, jsou tu hezké výhledy na moře a minimum hluku. Celý areál je dost velký, a tak pro pohodlnější pohyb uvnitř dokonce jezdí malý interní autobusek (číslo 107). Na to, že jde o tak známý a důležitý hřbitov, přístup k němu je dost komplikovaný. Přímo k němu jede jen autobus 21. Dostat se na místo lze i tradiční turistickou cestou kolem MNAC a olympijského areálu na Montjuïcu, nicméně je to pěkná procházka - od metra L1 a L3 Espanya je to tak 30 až 40 minut určitě. 



Montjuïc je skutečně tím, co bychom nazvali jako katalánský národní hřbitov. Věčně odpočívají tu ty nejvýznamnější osobnosti katalánské historie. Kromě řady umělců, politiků a vědců tu v podstatě odpočívá polovina stavitelů Eixamplu. Rodina Ametller, rodina Batlló, rodina Elizalde...těm všem kdysi na počátku 20. století patřil Eixample - věčně tu odpočívá ostatně i sám tvůrce zmiňované čtvrti, Ildefons Cerdà. Teď je jejich čtvrtí už jen hřbitov na Montjuïcu. Společnost jim dělá například i starosta, který hřbitov v roce 1883 inauguroval, Francesc Rius i Taulet.  Pojďme se podívat, komu všemu ještě můžete jít na Montjuïc vzdát hold. (Kompletní seznam VIP hrobů naleznete na tomto plánku...).
  • José F. Fonrodona y Vila - ne přímo slavná osobnost katalánské historie, ale zajímavý tím, že se stal 19. března 1883 prvním obyvatelem této nekropole.
  • Lluís Companys (1882 - 1940) - President de la Generalitat de Catalunya
  • Francesc Macià (1859 - 1933) - President de la Generalitat de Catalunya
  • Victoria dels Àngels (1923 - 2005) - operní pěvkyně
  • Ildefons Cerdà (1815 - 1876) - architekt a urbanista, tvůrce Eixamplu
  • Buenaventura Durruti (1896 - 1936) - slavný anarchista
  • Joan Gamper (1877 - 1930) - zakladatel FC Barcelona
  • Àngel Guimerà (1845 - 1924) - dramatik a spisovatel
  • Joan Miró (1893 - 1983) - malíř
  • Santiago Rusiñol (1861 - 1931) - malíř
  • Montserrat Roig (1946 - 1991) - spisovatelka
  • Jacint Verdaguer (1845 - 1902) - spisovatel a básník
  • Ricardo Zamora (1901 - 1978) - fotbalista FC Barcelona
  • Enric Prat de la Riba (1870 - 1917) - politik
  • Salvador Puig i Antich (1948 - 1974) - slavný anarchista
  • Francesc Rius i Taulet (1833 - 1890) - politik


23. 11. 2012

Barcelonské hřbitovy (I): Poblenou

Na konci dušičkového měsíce listopadu tu máme čtyřdílný seriál zabývající se barcelonskými hřbitovy. Hřbitov je samozřejmě místem, kde uctíváme památku zemřelých, nicméně často jde i o místa historicky cenná, ať už kvůli "VIP nebožtíkům" nebo díky architektonickým prvkům. To jsou také důvody, proč se některé hřbitovy stávají pravidelným lákadlem v turistických průvodcích. I takové hřbitovy naleznete v Barceloně, stejně jako tu natrefíte i na nenápadné a přímo schované hřbitůvky, které si uchovávají svou romantickou atmosféru.

POBLENOU (53 632 m2, 30 768 hrobů)
Socha El petó de la mort z roku 1930
(Foto: wikipedia.org)
A první díl tohoto seriálu začínáme tím nejstarším barcelonským hřbitovem. Překvapivě jím není známý hřbitov na Montjuïcu, a to i přesto, že na slavné barcelonské hoře existuje tradice pohřbívání již od středověku - bylo to však jen nikterak organizované židovské pohřebiště, odtud koneckonců název hory.

Nicméně první skutečně "oficiálně" vystavěný a organizovaný hřbitov byl právě ten v Poblenou. Stalo se tak roku 1775. Tehdy bylo toto místo posledního odpočinku skutečně na romantickém místě, daleko od hradeb Barcelony a přímo u moře. To se časem trošku změnilo - dnes je areál utopen mezi domy a starými fabrikami bývalé průmyslové čtvrti. Místo klidného šplouchání moře uslyšíte jen tisíce aut projíždějících po sousední dopravní tepně Ronda del Litoral. A zmizel i lehký šum stromů, hřbitov v Poblenou patří k těm nejrozpálenějším ve městě.

Současné pohřebiště navíc není úplně původní, to totiž zničili napoleonští vojáci roku 1813. O šest let později se ho podařilo znovu vystavět plus minus na původním místě. Díky tomu také hřbitov dostal jednotnou architektonickou podobu - ve stylu neoklasicismu ho navrhl italský architekt Antonio Ginesi, jenž svá poslední léta prožil právě v Barceloně a jenž zde byl roku 1824 i pochován. Mezi zdejší umělecké skvosty patří kupříkladu slavná socha El petó de la mort (Polibek smrti), kterou vytvořil roku 1830 Jaume Barba. V souvislosti se hřbitovem v Poblenou je také třeba zmínit, že byl roku 2004 tím prvním v Barceloně, kde se vytvářel místní model pohřební turistiky. Barcelonští se logicky inspirovali u známých hřbitovních turistických center (Praha, Paříž...), a do několika let vzniklo pár turistických tras nejprve na hřbitově v Poblenou a později i na Montjuïcu. K dispozici jsou plánky hřbitova s vyznačenými VIP hrobkami a architektonicky cennými monumenty. A několikrát týdně je tu i komentovaná prohlídka!


I když je v současnosti hřbitov v Poblenou, co se slávy týká, ve stínu Montjuïcu, i zde najdete pár slavných nebožtíků. Mezi ty nejzajímavější patří například vynálezce ponorky Narcís Monturiol, spisovatelé Narcís Oller či Frederic Soler, politik Valentí Almirall nebo spisovatel a herec José Luis de Vilallonga. Ani jeden z těchto hrobů však není tím nejnavštěvovanějším. S přehledem je poráží hrob Francesca Canalse Ambróse. Francesc, neboli "El Santet", jak mu říkali, zemřel roku 1899 ve věku pouhých 22 let. Ve svém okolí byl znám svou dobrotivostí a určitými věšteckými schopnostmi, což bylo ještě posíleno tím, že předpověděl vlastní skon. Po smrti se tak stal kultovní osobou, k níž si lidé chodí pro radu či jí svěřují na kouscích papíru svá přání. Na tomto hřbitově není jiný hrob, jenž by byl obklopen tolika květinami...

Pro návštěvníky je otevřeno každý den od 8 do 18. Nejsnáze se sem dostanete od stanice metra L4 Llacuna, pořád rovně po ulici Carrer de la Ciutat de Granada směrem k moři. Pokud vás toto místo zaujalo nebo máte nějakou hřbitovní úchylku (a umíte španělsky), račte sem: Cementerio del EstePokud jste jen běžný turista, tak raději sem: Plánek hřbitova Poblenou.



13. 11. 2012

Pepe Rubianes

Pepe Rubianes - to je symbol vynikajícího stand-up komika. Galicijsko-katalánský (jak on sám rád říkával) režisér, herec a komik. Také specialista na pantomimu a velký obdivovatel Federica Garcíi Lorky. Milovník života, divoké africké přírody a žen. Nejvíce ho proslavily památné monology...

José Rubianes Alegret známý jako "Pepe Rubianes" (1947-2009) se narodil v galicijském městečku Villagarcía de Arosa, avšak záhy se s rodinou přestěhoval do Katalánska. Právě proto se vždy považoval za galicijsko-katalánského herce - galicijského, protože se v Galicii narodil, a katalánského, jelikož v Katalánsku prožil celý život. Prožil poměrně inspirativní mládí uprostřed knih a neustále se měnících tváří, neboť jeho rodiče provozovali penzion. Na barcelonské univerzitě vystudoval filosofii, ale již v té době výrazně tíhl k divadelnímu světu. V 70. letech se tak objevil v několika divadelních hrách a skutečně o sobě dal vědět v katalánském divadelním světě v představeních legendární divadelní skupiny Dagoll Dagom. Pepe Rubianes však od přírody patřil k tomu typu lidí, kteří nesnesou, aby jim kdokoliv říkal, co mají dělat.


   Této filosofie se držel jak v osobním životě, tak v tom pracovním. Roku 1981 se rozhodl vydat se na sólovou dráhu. V hereckém případě je to samozřejmě krapet těžší než například v hudební branži. A televize Pepemu také nikdy příliš nevoněla. Vydal se tedy do světa s vlastní monologovou show.  A hned se svým prvním představením Pay-Pay sklidil velký úspěch nejen ve Španělsku ale i v zemích Jižní Ameriky. I když součástí jeho životní filosofie bylo také zásadní "nepředřít se", dokázal vytvořit alespoň tolik představení, aby jeho monologistická sláva pomaličku vzrůstala během 80. i 90. let minulého století. Právě v devadesátých letech se jeho show přeci jen nabídla i televizím a z Rubianese se rázem stala mediálně známá tvář. V roce 1999 dosáhl svého televizního vrcholu - v pořadu katalánské TV3 Malalts de tele byl protagonistou rozhovoru, jenž trval 8 a půl hodiny! Být zpovídán více než 510 minut přivedlo Rubianese i do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší televizní rozhovor historie (tento rekord byl později překonán barcelonským rodákem Pedrem Ruizem na stanici Veo7).

Během té doby neustále tříbil své nejpopulárnější vystoupení: Rubianes Solamente. (Ukázku z něj si můžete prohlédnout v následujícím videu). Za tato vystoupení dostal také několik prestižních cen. To už se ale nacházíme v 21. století, na sklonku a zároveň vrcholu kariéry Pepe Rubianese. V rozhovorech často říkával: "Nejsem šťastný, ale vždy jsem se snažil si život co nejvíc užít". Jednou z jeho životních vášní byl tabák. Kouřil hodně a pořád. Koneckonců i kvůli tomu tak nerad chodil do televize, kde byly v souvislosti s kouřením dost striktní pravidla. Tato láska ho však nakonec přeci jen trochu předčasně donutila odejít z tohoto světa. Na jaře 2008 mu byla diagnostikována rakovina plic. O rok později zemřel.


Ale nekončeme tragicky. Pepe Rubianes si svůj život vždy užíval naplno a svým působením se o totéž snažil i u ostatních. Právě vychutnávání si a poznávání života pro něj bylo zásadní. O peníze a všeobecně materiální záležitosti se nestaral. Koneckonců pocházel z relativně prostých poměrů a tomu byl svým způsobem věrný až do samého konce svého života. Byl jedním z nejoriginálnějších a nejnenapodobitelnějších komiků, které kdy Katalánsko či Španělsko poznalo. Jeho humor byl ostrý a sprostý. Ale rozhodně vesměs vkusný a často pravdivý, dá-li se to tak říct. Ostatně posuďte sami...







11. 11. 2012

Floquet de Neu: Bílá gorila

Dnes tu máme trochu zvláštní osobnost. Nebyl to Katalánec a vlastně ani člověk. To ale vůbec nevadí, Floquet de Neu (španělsky: Copito de Nieve, česky: Sněhová vločka) se i tak zapsal do srdcí všech Španělů i Katalánců. A nejvíce pak do srdcí obyvatel Barcelony, kteří byli patřičně hrdí na to, že jejich sousedem je jediná známá bílá gorila na světě!

A bylo tomu tak takřka čtyři desetiletí. Sněhová vločka (1964 - 2003) byl zatím jediným známým a tedy i zdokumentovaným exemplářem bílé gorily. Albinismus je všeobecně poměrně vzácný a u goril obzvlášť, proto Sněhová vločka svého času vzbudil tak obrovskou vlnu zájmu. Podle vědeckých odhadů se narodil nejspíš roku 1964 v Rovníkové Guiney (která tehdy ještě stále byla jen jednou ze španělských provincií, nezávislost získala až roku 1968). Jeho životní příběh však nabral spád až roku 1966, kdy byl místními lovci odchycen a vzápětí ho od nich v dosti zbědovaném stavu vykoupil katalánský přírodovědec Jordi Sabater i Pi, jenž se v Rovníkové Guiney věnoval studiu primátů již od roku 1940. 

Sabater Sněhovou vločku dovezl do Barcelony a z bílé gorily se rázem stala světová senzace. Nový přírůstek do barcelonské ZOO se roku 1967 objevil i na titulní straně časopisu National Geographic a od té doby byl automaticky brán za maskota nejen barcelonské ZOO, nýbrž i celé katalánské metropole. I když se v zajetí dožil skoro 40 let (průměrný věk dožití goril ve volné přírodě je údajně jen kolem 26 let), byla jeho smrt nečekaná a pro obyvatele Barcelony nesmírně smutná. Floquet de Neu totiž přibližně od roku 2001 trpěl rakovinou kůže, pravděpodobně způsobenou albinismem (tím pádem chybějícím melaninem, který by ho chránil před slunečními paprsky). Vzhledem k tomu, že mu již nebylo pomoci a aby se předešlo zbytečnému trápení, byla mu v listopadu 2003 provedena eutanázie. Ještě předtím se s ním však přišly rozloučit davy příznivců. V barcelonské ZOO byla uchována DNA bílé gorily a ačkoliv zatím mnohé hlasy volající po naklonování Sněhové vločky nebyly vyslyšeny, možná se tak někdy v budoucnosti stane. Přírodní cestou se to totiž nepodařilo - žádný z jeho potomků (dětí či vnoučat) se již jako albín nenarodil.

Během svého života se stal miláčkem a neodmyslitelným symbolem Barcelony. Po smrti zůstal už jen legendou. Inspirativní je však Sněhová vločka/Floquet de Neu dodnes. Nejnovějším počinem inspirovaným životem jediné bílé gorily na světě se stal na konci roku 2011 i stejnojmenný film (pro katalánské publikum Floquet de Neu, pro španělské Copito de Nieve ;-)). Dostal se i do kin v České republice. Na malou ukázku z něj se můžete podívat i zde...

6. 11. 2012

Margarida Xirgu

Margarida Xirgu
(Foto: margaritaxirgu.es)
Múza mnoha dramatiků a básníků a jedna z nejlepších divadelních hereček první poloviny 20. století. A ačkoliv je ve světě známá spíše jako španělská či uruguayská herečka, Margarida Xirgu  (1888-1969) má katalánské kořeny.

Narodila se roku 1888 v Molins de Rei, své dětství však prožila především v Gironě a Barceloně. Už od malička bylo jasné, kudy se bude ubírat její profesionální dráha. Od svých 12 let se pohybovala na prknech různých amatérských představení, na první profesionální vystoupení však musela počkat až do roku 1906, kdy v barcelonském divadle Teatre Romea ztvárnila jednu z hlavních rolí ve hře Mar i Cel. Autor oné hry, Àngel Guimerà, pak pro svou oblíbenou herečku připravil ještě několik rolí. Kromě uhrančivého pohledu disponovala i velice zajímavým hlasovým projevem, neboť po prodělané nemoci měla jen jednu fungující plíci. Margaridina popularita stoupá a kromě mnoha úspěšných divadelních představení má za sebou v roce 1909 i první účinkování na filmovém plátně, konkrétněji ve filmu Guzmán el Bueno. Započalo tak zhruba desetileté období slušné filmové tvorby. Margarida Xirgu se však před kamerami nikdy necítila úplně pohodlně, a proto u ní bylo divadlo vždy s velikým předstihem na prvním místě.

V Katalánsku pak ještě stihla svatbu s dlouholetou láskou Josepem Arnallem a také malý skandál s přílišným odhalením ve hře Salomé (Oscar Wilde). Rok 1912 znamená přechod na španělská divadelní prkna. Zatímco až dosud byla její sláva rezervovaná pro Katalánsko, role ve španělských dramatech z ní udělala hvězdu mezinárodního významu. Po malém turné po Jižní Americe se usadila v Madridu a budovala si jméno v dramatech autorů jako Jacinto Benavente, Benito Pérez Galdós nebo Pedro Calderón de la Barca.

Rok 1926 = Federico García Lorca. Právě tehdy se poprvé potkali, a začalo tak velké přátelství a především úžasná divadelní spolupráce. O rok později představl Lorca v Barceloně hru Mariana Pineda s Margaridou Xirgu v hlavní roli a ve slavných kulisách Salvadora Dalího. Xirgu se pro Lorcu stala Múzou a dá se prohlásit, že většinu her jí psal na míru. Tato plodná spolupráce však vydržela jen deset let - roku 1936, na samém začátku španělské občanské války, byl Lorca popraven frankistickými vojáky. Xirgu toho roku odjela opět do Jižní Ameriky. Z původně plánovaného posledního turné se však mezitím stal exil. Po vítězství frankistů se do Španělska vrátit nemohla a zbytek života strávila v Chile, Argentině a Uruguayi. Roku 1959 získala uruguayské občanství, proto je často označována za "španělsko-uruguayskou" herečku. Na odkaz přítele básníka však nezapomněla ani v tomto dlouhém jihoamerickém exilu. V Buenos Aires mimo jiné uvedla roku 1945 na divadelní prkna poslední Lorcovu hru La casa de Bernarda Alba (Dům Bernardy Albové). V Uruguayi, kde trávila poslední třetinu života, také mnoho her režírovala (např. Romeo a Julie, Macbeth, Tartuffe, Celestina, ...). Ani v exilu ale nezapomněla na své katalánské kořeny a jak v Buenos Aires, tak v Montevideu se aktivně zapojovala do činnosti místních krajanských spolků (casal català).

Taková je ve stručnosti historie jedné katalánské dívky, která dobyla divadelní svět a coby inspirace stála u zrodu jedněch z nejoslavovanějších španělských dramat 20. století. Pokud vás zaujala, můžete navštívit www.margaritaxirgu.es, kde se dočtete více a můžete probádat hodnotný fotoarchiv. Zajímavý je taky dokument katalánské TV3 Margarida Xirgu, la desterrada. A pro fajnšmekry tu máme i jediný zvukový film, v němž si Margarida Xirgu zahrála: Bodas de sangre (česky: Krvavá svatba, režie: E. Guibourg, 1938).


3. 11. 2012

José María de Urquinaona Bidot

URQUINAONA - pro mnohé možná nejzvláštnější jméno, jaké vůbec existuje mezi stanicemi barcelonského metra. Spojnice linek L1 a L4 byla takto pojmenována podle náměstí Plaça d'Urquinaona, pod nímž se nachází. Odkud se ale tento název vzal...?

José María Urquinaona Bidot (1814 - 1883) nebyl Katalánec, přesto si ho v Barceloně rádi připomínají. Narodil se roku 1814 v jihošpanělském Cádizu. Tam také vystudoval teologii a rozhodl se pro kněžský život. Kromě působení v rodném kraji byl též biskupem na Kanárských ostrovech. V roce 1877 nebo 1878 se stal biskupem barcelonským. Sice až na sklonku života, avšak za oněch 5 roků, které strávil v Katalánsku, stihl mnohé. Roku 1880 organizoval například vše spjaté s oslavou milénia Montserratského kláštera a při této příležitosti dosáhl u tehdejšího papeže Lva XIII., aby byla Panna Marie Montserratská oficiálně prohlášena za patronku Katalánska. Od dva roky později, konkrétně 19. března 1882 položil Urquinaona coby barcelonský biskup základní kámen chrámu Sagrada Familia.

Kromě těchto historických okamžiků však stihl ještě jeden, za který pak byl v Barceloně bouřlivě oslavován. Coby biskup reprezentoval Katalánsko ve španělském Senátu. A tam úporně hájil zájmy katalánského průmyslu, který tehdy také posiloval katalánský nacionalistický potenciál. Celkově se o Urquinaonovi mluví jako o milovníku Katalánska - země, kam přišel na stáří a v níž byl tak srdečně přijat. Právě o tom koneckonců svědčí ten tajemný název z plánků barcelonského metra...

27. 10. 2012

Desigual v Brně

Je tomu tak, přátelé! Exkluzivní katalánská značka Desigual již za chvíli přestane být exkluzivní...alespoň v České republice. Po otevření velkého obchodu v Praze na Václavském náměstí se Desigualu dočkala i moravská metropole. Brněnský Desigual najdete od října v Galerii Vaňkovka (www.galerievankovka.cz) a zavítat do něj můžete každý den v týdnu plus minus od 10.00 do 21.00. Pro více informací o tom, co vlastně ten Desigual je, klikněte sem: Desigual.

Brno tedy nyní čeká razantní nárůst desigualových slečen a paní v ulicích. A to i přes vysoké ceny! Jak je už zvykem, do našich končin se vždy doveze spíš jen zbytkovější zboží a ještě se napálí vyšší cena. Ne, že by byl ten brněnský (český) Desigual dražší než jeho kolegové na západ od nás, nicméně kdo jednou nakupoval ve Španělsku, pochopí onen rozdíl záhy. (A kdo zná kouzlo desigualovských outletů...no to ani není třeba komentovat). Tak či onak je hezké, že všechny brněnské a moravské obdivovatelky (a pár obdivovatelů možná?) této katalánské značky ji zas mají o něco blíž.

Letošní zima, která i do Brna zavítala právě dnes, tak bude ve znamení kabátků Desigual, jejichž výskyt nyní na jihu Moravy rapidně vzrostl. Stejně tak vzrostl počet velkých nákupních tašek, které se už dokonce vesele přeprodávají v internetových bazarech. Inu proč ne... Konec exkluzivity se pomalu blíží.



20. 10. 2012

Turó de la Rovira - nejkrásnější pohled na Barcelonu

Dnes se podíváme na další z tajuplných barcelonských míst. Kopec Turó de la Rovira (262 m.) je totiž tajuplný i pro řadu Barceloňanů. Přitom je to místo, odkud nejlépe uvidíte celou Barcelonu. Daleko od všeho hluku a uspěchanosti, daleko od turistů, daleko od civilizace...

Bylo to jednou na konci května, kdy jsem si jen tak vyrazil (pokolikáté již) do Parku Güell. Zvědavost mi však nedala a musel jsem vyzkoumat, kam až vedou ony tajemné schody, které se schovávají před zraky turistů u jednoho z vchodů do onoho Gaudího parku. A tak jsem se dostal až úplně nahoru nad Park Güell...(ne, tam ještě není nebe, ale jen takový malý špinavý plácek). Z něho však startuje klikatící se horská stezka, po níž dojdete až do Carmelu. Pořád se tedy nacházíme v Barceloně, to jen pro připomenutí :-) Na horskou stezku se tady napojují normální ošuntělé ulice chudších barcelonských čtvrtí. Zvolil jsem si tehdy carrer de Mühlberg. Pak už jen stačilo jít pořád dál a dál a včas se podívat nahoru. Turó de la Rovira. Kouzelný kout Barcelony.


Člověk má v sobě odnepaměti zakódováno objevování všeho možného. A tak nezbývalo než šplhat po strmé stráni plné pozůstatků malých domečků. Tady se totiž ještě před 30 lety rozkládal jeden z barcelonských slumů - čtvrť Los Cañones. Vůbec má toto místo bohatou a zároveň pohnutou historii. V dobách, kdy Římané založili osadu Barcino (dnešní Barcelona), tu přebývali jedni z posledních původních obyvatel poloostrova, Iberové. Na dlouhá staletí pak zůstal tento kopec nad Barcelonou zcela opuštěn. I přesto na svou věrnou sousedku nezapomněl a v dobách španělské občanské války (1936 - 1939) byl kopec Turó de la Rovira stanovištěm protiletecké baterie, která měla za úkol chránit katalánskou metropoli před italskými a německými bombardéry... To vše již smyla historie. Poválečné dění je však stále zcela patrné. Během následujících let se Barcelona stala útočištěm pro mnoho Španělů, kteří prchali před hladem převážně z Andalusie a Murcie. Právě tehdy v Barceloně mohutným tempem vznikaly slumy, celé čtvrtě domečků splácaných z toho, co bylo po ruce. Až do konce 80. let 20. století se tady bydlelo. Pohodlí prakticky nulové, ale ten výhled...

Ten kopeček má totiž jednu prostou centrickou výhodu. Je z něj vidět skutečně celá (!) Barcelona. Zatímco z Parku Güell, z Montjuïcu nebo ze Sagrady máte výhled omezen jen na určitá území, z Turó de la Rovira je vidět opravdu všechno, i ty čtvrtě, které jsou jinak právě za tímto kopcem schované. Například prominentní čtvrť Font d'en Fargues, která se rozkládá přímo pod kopcem, avšak z druhé strany, než je...obvyklé.

Mně osobně toto skryté místečko učarovalo od prvního momentu. I když jsou zbytky slumové čtvrti společně s opevněným vrcholkem kopce součásti expozice na volném prostranství MUHBA (Museu d'Història de Barcelona), stále ještě to tu moc lidí nezná. Mezi námi, není se čemu divit, protože to místo nebudí zrovna velkou důvěru, pokud se zde pohybujete sami nebo v pozdních večerních hodinách. Jako první totiž člověka napadne něco jako: "Tohle musí být parádní zašívárna pro všechny ty podivné existence, od feťáků přes děvky až po bezdomovce." Ale není to pravda. Mnohem spíš tu natrefíte na partičku místních studentíků na nějakém pěkném botellónu. V tom horším případě a spíše v denních hodinách zase na močící opilé britské erasmáky. Mnohem častěji tu však nenarazíte na nikoho. A v takovém případě se před vámi otevírá ten úžasný a ničím nerušený 360 stupňový rozhled na celou katalánskou metropoli. Kromě toho se můžete procházet po zbytcích dlaždiček, které kdysi byly něčím obývákem, koupelnou či ložnicí. Kolik lidí tu žilo svůj drsný přistěhovalecký život, na okraji společnosti, s jedinou útěchou dechberoucího výhledu? Kolik lidských osudů navždy tato kulisa poznamenala?

Turó de la Rovira + carrer Marià Lavèrnia


Právě díky tomu, že není vůbec snadné se sem dostat (na nějaké přímé autobusy z Plaça Catalunya nebo metro rychle zapomeňte!), si Turó de la Rovira zachovává svou tajuplnou a osamělou atmosféru i nadále. Perfektně ji navíc doplňuje sousední ulice carrer de Marià Lavèrnia, zapomenutá bohémská ulička. Nebo alespoň taková by měla být... kde jinde tvořit než na samé střeše Barcelony??? Tolik světla a klidu, jen zpěv ptáčků a takřka žádný smog. Prostě idylka v uspěchaném evropském velkoměstě. Tak pokud máte tu možnost, spěchejte tam, než se sláva onoho místa díky tomuto blogu rozkřikne! ;-)

Barcelona z Turó de la Rovira

13. 10. 2012

Gangnam Style po katalánsku

V souvislosti s blížícími se volbami do Katalánského parlamentu dojde v brzké době i k nastartování předvolebních kampaní. Už s předstihem se však do něčeho podobného pustil katalánský satirický pořad Polònia. Takže teď už máme i katalánskou mutaci hitu letošního léta GANGNAM STYLE...

7. 10. 2012

Casa Planells

Pod jménem Casa Planells se skrývá jedna z perel barcelonského modernisme. Historicky řekněme nepříliš nápadný dům, avšak architektonicky jeden z nejpodivnějších a nejvýraznějších domů. Vítejte na rohu ulic Diagonal a Sicilia...


Casa Planells je jednoznačně nepřehlédnutelný dům a to i přesto, že se nachází v docela monotónní zástavbě Eixamplu. Tento architektonický skvost byl postaven roku 1924 pro pana Evelí Planellse dle projektu významného katalánského architekta Josepa Marii Jujola. Jujol byl mimochodem jedním z architektů, kteří nejvíce ovlivnili dnešní Barcelonu. I když je vesměs znám především jako Gaudího "poskok", ve skutečnosti se za jeho jménem skrývá fascinující architektonický odkaz. A parádním důkazem toho je i výše zmiňovaný dům.

Už na první pohled zaujme svou zvláštní architekturou, která je sice řazena do období modernisme, nicméně řada architektů tak činí pouze pro lepší organizaci Jujolovy tvorby. Ve skutečnosti je Casa Planells obtížně zařaditelným originálem. Jujol začal na projektu pracovat počátkem 20. let minulého století a postupně uvažoval o třech koncepcích. Zvítězila ta poslední, která zároveň dokázala z malého pozemku vytěžit co nejvíce prostoru. Když se na stavbu podíváme z neodborného hlediska... je prostě divná. Není to pestrost a elegance Gaudího domů, o dekorace tady vůbec nejde. I přesto má Casa Planells určité kouzlo... něco, co člověka zaujme, co ho donutí zamyslet se nad možností bydlet v takovém domě. Já bych do toho tedy rozhodně šel. A nejsem sám. Slavný americký herec John Malkovich, jenž se zajímá o architekturu, při své návštěvě Barcelony prohlásil, že Casa Planells je tím nejkrásnějším domem na světě.

V současnosti jde o nájemní dům, není to tedy žádné muzeum, a Jujolovu architekturu tak lze obdivovat jen zvenčí. Jako každá stavba i Casa Planells pociťuje běžící roky a působení přírodních sil. Na jaře roku 2011 došlo k objevení různých trhlin ve zdech a dalších poškození samotné konstrukce domu, takže bylo třeba začít s urychlenou rekonstrukcí. Ta probíhala více než rok a třešinkou na dortu bylo i nanesení nové omítky, jež respektuje tu původní z roku 1924. Casa Planells v novém kabátu je k shlédnutí na videu výše. Pokud jste fanoušky architektury a španělštiny zároveň, spoustu zajímavých a vskutku vyčerpávajících informací o Casa Planells se dozvíte v tomto odkazu a jak to vypadá uvnitř, to najdete zase zde!
Casa Planells (1924)