28. 12. 2012

Santpedor: Rodná ves Pepa Guardioly

Asi 8 km od Manresy a nějakých 75 km od Barcelony leží městečko (na španělské poměry spíše vesnice) Santpedor. Zdánlivě nevýznamná víska, kterých jsou po Katalánsku stovky. To ale jen na první pohled. Katalánsku totiž dala dvě historicky významné osobnosti. Ale k nim až za chvíli.

Na španělské poměry je Santpedor spíše vesnicí, i když se může pyšnit zhruba 7 000 obyvateli. Přitom ještě před třiceti lety jich tu žila jen polovina. Santpedor se ale i díky přistěhovalcům stal v posledních letech jakýmsi satelitním městečkem - místo drahého bydlení v sousední 70tisícové Manrese dali někteří přednost příměstskému životu v poklidném Santpedoru. Přitom historie tohoto městečka je velice bohatá. První zmínky o něm máme již z roku 937. Od té doby město vzkvétalo a požívalo i řadu privilegií, nicméně velkou ránu mu (podobně jako i zbytku Katalánska) zasadila morová vlna z roku 1348. Po ní klesl počet obyvatel na polovinu, přesto si však Santpedor udržoval určitou důležitost i v dalších staletích. Až do dnešních dnů si centrum města uchovalo osobitý středověký ráz. Při procházkách úzkými uličkami natrefíte na mnoho kamenných domů starých stovky let. Přes to všechno ale velká část turistů do Santpedoru míří kvůli jedinému - poznat místo, kde se narodil a vyrůstal Pep Guardiola.

Guardiolova sláva zastínila ostatní významné santpedorské rodáky. Tím nejznámějším byl pravděpodobně Isidre Lluçà i Casanoves (1791-1809) známý jako "El Timbaler del Bruc" (Bubeník z Brucu). Ten se zapsal do katalánské historie tím, že dokázal na počátku června 1808 zahnat celé Napoleonovo vojsko. Během první z bitev u Brucu (kousek od Montserratu) španělští vojáci a místní lidé bojovali proti napoleonským vojákům. Ty ale po chvíli zahnalo hrozivé bubnování umocněné ozvěnou, kterou mu dodaly montserratské skály. Francouzi si tak mysleli, že proti nim stojí ohromná přesila, a radši se stáhli. Padl tak v té době mýtus o neporazitelnosti napoleonských vojsk. Málokdo z fotbalových fanoušků dnes také ví, že ještě jeden santpedorský rodák reprezentoval barvy týmu FC Barcelona. Byl jím Jordi Vila, útočník, jenž hrál za Barçu v letech 1951-1954.

Plaça de la Generalitat, Santpedor: úplně napravo rodný dům Pepa Guardioly
Ale zpět ke Guardiolovi. Ten se v posledních letech stal skutečnou katalánskou ikonou a v jeho rodném městečku na něj nedají dopustit. Pojmenovali po něm místní fotbalové hřiště, součástí místní turistické trasy po středověkých památkách je zase Guardiolův rodný dům (ačkoliv ten rozhodně ze středověku není) a uvažuje se také o zřízení muzea Pepa Guardioly. Zájem o něj by určitě byl. Každým rokem do města směřuje víc a víc culés, aby se ponořili do atmosféry místa, kde vyrůstal a první fotbalové krůčky dělal bývalý trenér a hráč FC Barcelona.

Pokud se i vy chcete vydat do míst, kde barcelonská legenda prožila prvních 13 let svého života (než se přestěhovala do barcelonské fotbalové akademie La Masia), základní adresou pro vás budiž Plaça de la Generalitat. Klidné trojúhelníkové náměstíčko v severní části starého města. Právě tady stojí dům Gaurdiolových, ten s číslem 15. Přesně na tomto plácku začínal malý Pep s fotbalem. A ještě dodnes si na toho kluka každý živě pamatuje (jak by také ne), klidně se zeptejte někoho z místních. Tehdy však ještě nikdo netušil, jakým symbolem se Guardiola stane pro celé Katalánsko. Ani jak moc se po staletí zapomenuté městečko proslaví po celém světě...

26. 12. 2012

Marià Fortuny

Když se tak procházíte po barcelonské Ramble a chce se vám navštívit tajemná zákoutí Ravalu, jednou z možných cest, po nichž se můžete vydat, bude i ulice nazvaná carrer del Pintor Fortuny. I když v celoevropském kontextu není tento malíř příliš známý, ve Španělsku a především v Katalánsku je to jeden z nejvýznamnějších malířů 19. století.

  
Vell nu al sol (1870)
Marià Fortuny i Marsal (1838 - 1874) známý ve Španělsku spíše jako Mariano Fortuny jest tím, po kom je zmiňovaná ulice pojmenována. Narodil se v Reusu a již od mládí byl veden k malířství - mohl počítat s velkou podporou svého dědečka, který objevil jeho talent. Roku 1852 se mladý Mariano přestěhoval do Barcelony, kde se přiučil spoustu nových věcí v dílně sochaře Domèneca Talarna. V Barceloně také Mariano poprvé "oficiálně" studoval malířství a pomalu se z něj stával skutečný profesionál.

Jeho krátký život se však odvíjel především v cizině. Jakýmsi druhým domovem se mu stal Řím, inspirativní pro něj byly i cesty do Maroka či Paříže. Malířem do morku kostí se však nejspíš stal až sňatkem s Cecilií de Madrazo. Ta patřila do rodiny slavných španělských malířů. Šest malířů ve třech generacích tak doplnil i Mariano Fortuny. Z manželství mezi Marianem a Cecilií také vzešel další pokračovatel slavného rodu - Marià Fortuny i de Madrazo (1871 - 1949) - který sice svého otce ve slávě nepřekonal, na druhou stranu ale byl talentovanější ve více odvětvích.

Zemřel velice mladý, avšak zanechal po sobě mnoho cenných obrazů. Z těch nejznámějších lze zmínit třeba obraz "La Vicaria" (MNAC) nebo "La batalla de Tetuan" (MNAC). Velice známý je taktéž výše vystavený "Vell nu al sol".

24. 12. 2012

Katalánské Vánoce

Všeobecně vzato se Vánoce v Katalánsku příliš neliší od těch v ostatních evropských zemích. Ve všech existuje určitá křesťanská tradice, jež v různých státech požívá větší či menší důležitost, a existují tu zvyky, které jsou originální a typické pro jednu konkrétní zemi. Ke katalánské verzi Vánoc tak patří relativně známé tradice jako tvorba živého Betlému nebo vánoční trhy (v Barceloně k těm nejznámějším patří tzv. Fira de Santa Llucía, konající se na náměstí před katedrálou již od roku 1786). A jinak zde platí i sympatický mix místní a globální tradice, takže v praxi se ve Španělsku i Katalánsku dárky rozdávají dvakrát - nejprve okolo Štedrého večera a následně na Tři krále. Pro děti to znamená ničím nerušené minimálně dvoutýdenní prázdniny. Samozřejmostí jsou též tříkrálové průvodyKatalánsko se od ostatních oblastí odlišuje zejména dvěma vánočními zvyky, které si stojí za to představit. A rozhodně jde o zvyky docela podivné...

Tió ve své klasické podobě na náměstí v Roses. Už jen přes něj přehodit deku a je to... (2017)

TIÓ DE NADAL
Co se týče slavení Vánoc, je Španělsko zemí vskutku unikátní. Takřka v každém regionu tu vánoční dárky nosí někdo jiný - v Galicii je to uhlíř Apalpador, v Baskicku pro změnu obtloustlý uhlíř nazývaný Olentzero, v Kantábrii zase postava jménem Esteru. Do toho všeho se pak míchá Papá Noel, tedy jakási španělská verze Santa Clause. K tomu můžeme taktéž připočítat ještě typicky španělskou tradici, podle níž nosí dárky až Los Reyes Magos (Tři králové). Vždy se však jedná o více či méně mysteriózní osoby. V Katalánsku (ale také v sousedním Aragonu a okcitánské části Francie) však dárky nenosí žádná lidská bytost, ale (ne)obyčejný kus dřeva. Přesněji řečeno pomalované poleno s usměvavým obličejem, jemuž se v Katalánsku říká Tió de Nadal a mimo katalánská území je znám ne zcela správně spíše jako Caga Tió (česky: Kakající poleno). Jak tento zvyk vlastně funguje?

Celý proces začíná kolem 8. a nejpozději 13. prosince, kdy se obstará nějaké pěkné dřevěné poleno. Pak se z něj udělá ten pravý Tió - namaluje či přilepí se mu veselý obličej a možno přidat ještě typickou katalánskou čapku zvanou barretina. Přes vyzdobené polínko se ještě přehodí deka, pod níž se pak v pravý čas objeví dárky. Poté se každý den až do Vánoc Tió krmí - děti mu vždy nechají nějaké jídlo, které do rána záhadně zmizí. Řádně nakrmené poleno by mělo být zárukou mnoha dárků. A pak přijde to nejdůležitější. 24. nebo 25. prosince (podle stupně nedočkavosti) se nad tímto kouzelným polenem sejdou všechna dítka v domácnosti, každé s pořádným klacíkem v ruce. Začnou do polena mlátit a u toho zpívají, ať jim Tió něco pěkného přinese. Pak musí na chvíli zavřít oči a to je moment pro šikovné dospělé, kteří pod deku propašují dárky. Potom již jen stačí zkontrolovat, co že to Tió "vykakal", a začít se radovat z dárků.




CAGANER
Klasický katalánský caganer
Kakající postava, symbolizující úrodnou půdu a mnoho štěstí do nového roku, hraje ještě jednu důležitou roli během katalánských Vánoc. Tak jako v celém Španělsku i v Katalánsku existuje velká tradice domácích betlémů. Přeci jen však je tu jedna zvláštnost - Katalánci totiž ten svůj betlém obohacují o jednu postavičku, která v tom obvyklém chybí. A tou je caganerHistorie caganera sahá až do konce 17. století, i když dodnes není přesně známo, proč se postavička konající svou potřebu objevila právě v poklidné betlémské scenérii, kterou tak náležitě narušuje. Jisté je jen to, že v každém katalánském betlému nějakou takovou figurku najdete, nejčastěji schovanou někde v rohu, a že má pravděpodobně představovat symbol hojnosti, kterou poskytuje dobře pohnojená půda. 

Faktem je, že z vánoční tradice se v dnešní době stal spíše reklamní artikl. Caganer je jedním z nejtypičtějších suvenýrů, které si z Katalánska můžete odvézt. Dnes už ani tak nejde o postavičku představující klasického katalánského venkovana s bílou košilí a červenou barretinou. Coby caganer jsou dnes totiž ztvárňovány i všemožné slavné osobnosti od sportovců přes herce až po politiky. Dokonce i papež má svého caganera. A velice populárním artiklem jsou i kakající postavičky hráčů FC Barcelona. Až tedy příště zavítáte do Katalánska a budete chtít skutečně originální a vpravdě katalánský suvenýr, caganer v podobě Messiho, Luise Suaréze, Carlese Puigdemonta, Pepa Guardioly, Donalda Trumpa, papeže či anglické královny bude tím pravým!

Pestrý výběr caganerů vždy před vánočními svátky, tradiční artikl katalánských vánočních trhů
(Foto: www.barcelonas.com)

HOME DELS NASSOS

Vánoční svátky tedy díky již zmíněným tříkrálovým průvodům trvají v Katalánsku celé dva týdny. Proto mezi zajímavé katalánské tradice můžeme zařadit i jednu spjatou s koncem roku. Legendární postavička známá jako Home dels nassos (Nosatý muž) je dodnes oslavována v Katalánsku i některých dalších částech Španělska (Aragonie, Rioja). Home dels nassos je postavičkou z katalánských legend a mýtů. Má prý tolik nosů, kolik má rok dní, avšak na ulicích ho lze zahlédnout jen jediný den v roce, a to 31. prosince.  Alespoň takto se legenda podává malým dětem, aby na konci roku hledaly onoho podivného chlapíka s 365 nosy. Nosatý mužík má však ještě jednu kouzelnou schopnost - vždy má jen tolik nosů, kolik dnů právě chybí do konce roku. Na Silvestra mu tak zbývá jediný... Především v Katalánsku a na Mallorce se tato tradice dodržuje dodnes, obvykle je spjatá s celou řadou kulturních událostí (průvody, silvestrovské běhy). Protože by této mytologické postavě bylo samotné jistě smutno, legendy mu stvořily partnerku v podobě dnes mnohem méně známé ženské verze této tradice. Tzv. Dona de les orelles (Ušatá žena) má tolik uší, kolik dnů zrovna chybí do konce roku. Je charakteristická tím, že ji lze zahlédnout pouze 30. prosince. Najít tak tuto podivnou dvojici během silvestrovského veselí nebude žádná legrace!

Home dels nassos (Foto: www.tarragonaturisme.cat)

4. 12. 2012

Francesc Rius i Taulet

Ve své historii měla již Barcelona mnoho starostů. Někteří město řídili jen pár měsíců, jiní zase mnoho let. Pár z nich se však do historie a především do tváře města zapsalo natolik, abychom se o nich zmínili i na tomto místě. Jedním z oněch nezapomenutelných nositelů titulu "Excel·lentíssim Senyor", jenž náleží právě barcelonskému starostovi, byl i Francesc Rius i Taulet.

Podobizna Riuse i Tauleta
(Foto: www.enciclopedia.cat)
Francesc de Paula Rius i Taulet (1833-1889) se narodil 22. ledna 1833 v Barceloně v poměrně zajištěné krejčovské rodině. Francesc však po převzetí řemesla příliš netoužil, a tak se dal na studia. Po vystudování práv se v období 1858 až 1868 věnoval advokacii, působil také na univerzitě coby odborný asistent. Později se však vrhl do politiky. A zde se po stupíncích vypracoval z radního až na samotného starostu. Nicméně nebyla to cesta jednoduchá. Španělsko (a tedy i Katalánsko) v té době procházelo poměrně bouřlivou revoluční dobou, chvíli bylo republikou, chvíli zase monarchií. Rius i Taulet byl sice spíše liberálem, avšak zároveň i zastáncem monarchie. Podle toho ostatně vypadá jeho kariéra v čele barcelonské radnice - ne v každé době totiž mohl být starostou.

Tím byl Rius i Taulet nakonec celkem čtyřikrát. (V tomto ohledu ho dokázal překonat už jen Joan Coll i Pujol, jenž byl starostou Barcelony dokonce pětkrát.) V prvních dvou obdobích (1872-1873 a 1874) šlo pouze o roční funkci, další dvě období (1881-1884 a 1885-1890) již mohl plně rozvinout svoji městskou koncepci Barcelony. Poměrně zvláštní je skutečnost, že podle všech dostupných pramenů zemřel již v září 1889, avšak oficiálně figuruje coby starosta Barcelony až do ledna 1890. Byl tak pravděpodobně jediným barcelonským starostou, který šéfoval i po své smrti... Co je ale nejdůležitější, Francesc Rius i Taulet byl jedním z mužů, za jejichž vlády doznala Barcelona velké proměny. To on se v 80. letech 19. století obklopil skupinou průmyslníků a podnikatelů a dokázal vdechnout život fascinujícímu projektu Světové výstavy 1888. Tato událost dostala Barcelonu na mapu světa a ukázala naplno komerční potenciál katalánské metropole. V moderních dějinách města jsou 3 události, které stojí za stvořením Barcelony takové, jakou ji známe dnes: Olympijské hry 1992, Světová výstava 1929 a právě Světová výstava 1888.

Konání této velké události znamenalo mnoho urbanistických změn, především pak vybudování výstavního areálu v prostoru dnešního Parc de la Ciutadella. Několik krásných pavilonů zde stojí dodnes a celému prostoru vévodí brána celého areálu - Arc del Triomf. To však nebylo ani zdaleka vše. Za vlády Riuse i Tauleta došlo k rozšíření Eixamplu (Gran Via de les Corts Catalanes, Plaça de Tetuan, Plaça de Letamendi), zbourali se zbytky barcelonských hradeb a světu se ukázala Passeig de Colom. Také se zrodil legendární a dnes již neexistující Gran Hotel Internacional, jenž byl postaven za rekordních 69 dní (!) a v němž se mohlo ubytovat až 2000 hostů. V Barceloně byly elektricky osvíceny první ulice a vypluly první Golondrinas. Zkrátka a dobře, Světová výstava 1888 byla pro Barcelonu nezapomenutelnou událostí, která navždy proměnila tvář města. K lepšímu.

Jen pár měsíců po skončení této velkolepé a úspěšné akce Francesc Rius i Taulet zemřel. Město si však bylo vědomo jeho odkazu a již roku 1901 byl slavnostně odhalen pomník na jeho počest. Najdete ho na dnešní Passeig de Lluís Companys přímo naproti vchodu do Parc de la Ciutadella. Je po něm také pojmenováno několik ulic po celém Katalánsku. Francesc Rius i Taulet byl jednoznačně jedním z nejdůležitějších starostů, které kdy Barcelona měla, o tom není nejmenších pochyb. Každých z těchto výjimečných mužů se většinou proslavil nějakým velikým projektem, v případě Riuse i Tauleta to byla právě Světová výstava 1888. Mimochodem, rozhodnutím dát se na studia možná porušil jednu rodinnou tradici, založil však novou - starostou Barcelony se v letech 1916-1917 stal i jeho syn Manuel Rius i Rius (1883 - 1971).

Po slavném starostovi bylo pojmenováno i hlavní náměstí ve čtvrti Gràcia,
od roku 2009 však opět nese historický název Plaça de la Vila de Gràcia...

26. 11. 2012

Katalánské parlamentní volby 2012

Včera zažilo Katalánsko jedny z nejdůležitějších voleb v dějinách. Podle mnohých dokonce ty nejdůležitější. Stovky novinářů se sjely do Barcelony, aby celý svět informovaly o výsledku těchto voleb. Kromě médií jako BBC či CNN se díky tiskovým agenturám tato zpráva dostala i do ČR. Zvláštní, jak velký zájem o Katalánsko najednou všichni projevují... Dnes, 24 hodin po uzavření volebních místností a nějakých 20 hodin od zveřejnění výsledků, je ještě brzy na veškeré prognózy. Jak tyto volby poznamenají budoucí osud Katalánska nebude zřejmé ještě několik týdnů. I tak se ale hodí zrekapitulovat si velice zjednodušeně pár základních věcí, které se včera udály.

Poslední volby do Katalánského parlamentu proběhly v roce 2010. Po nepříliš úspěšné levicové vládě tzv. "tripartity" (strany PSC, ERC, ICV) se do čela země opět vrátila pravicová prokatalánská strana Convergència i Unió (CiU), která již v Katalánsku vládla nepřetržitě 1980 - 2003. V onom roce 2010 CiU vyhrála poměrně drtivým způsobem - získala 38% hlasů, které se přetavily v 62 křesel ze 135. Takřka většina. Bohužel v době tvrdé ekonomické krize udělala CiU obrovskou chybu - do vlády k sobě přibrala Partido Popular (PP - Lidová strana), což je sice taktéž pravicová strana s podobným náhledem na ekonomická témata, avšak s Katalánskem jako takovým to nemyslí vůbec dobře. Vztah obou pravicových stran se posléze neustále ochlazoval. Předseda CiU a katalánský premiér, Artur Mas, pochopil, že s neustálými škrty si lid příliš nenakloní. A tak začal hrát na separatistickou strunu. Musí se mu nechat, že se poměrně neohroženě vydal do Madridu bojovat především za výhodnější daňový systém - zkrátka a dobře, aby i Katalánsko požívalo baskických a navarrských výsad a nemuselo peníze svých občanů posílat do Madridu. S tím však u španělského premiéra Rajoye narazil a věděl, že musí jednat.

Tak nějak vznikly předčasné volby. Původní mandát byl totiž až do roku 2014. Artur Mas se rozhodl vyslyšet především zářijový milionový pochod Barcelonou, kdy si Katalánci důrazně řekli o nezávislost. V tu chvíli samozřejmě nezapomínal ani na své politické ambice a jelikož se zrovna vezl na vlně sympatií, určitě počítal s možností, že by CiU byla osvobozená od nepříjemné koalice s PP, mohla o všem v Katalánsku rozhodovat sama a vládla by až do roku 2016 . To však Artur Mas až příliš zabrousil do říše snů...

Výsledky voleb (Zdroj: www.naciodigital.cat)

Včerejší volby totiž se situací až zas tak nepohnuly. Tedy alespoň z pohledu Artura Mase určitě. Oproti minulým volbám přišel o 12 (!) křesel. Jinými slovy, o nějaké absolutní většině si může nechat opět jen zdát. Aby mohl vládnout, musí opět někoho přibrat do koalice. A bude z čeho vybírat. Pojďme si zrekapitulovat výsledky ostatních stran a rozvinout možné koaliční scénáře:
  • PSC (neboli katalánská odnož PSOE, obdoba španělských sociálních demokratů) - druhé prohrané volby v řadě, ztráta dalších 8 poslanců však trošku zanikla ve stínu propadu CiU. PSC rozhodně není nakloněná katalánské nezávislosti, i když (zatím) není vyloženě protikatalánská jako třeba PP. Koalice CiU s PSC je tedy nepravděpodobná - strany by se neshodly ani na cestě k nezávislosti a kvůli ideologickým rozporům ani na ekonomice. Navíc PSC hned po volbách prohlásila, že s CiU se rozhodně paktovat nehodlá...
  • ERC (Esquerra Republicana de Catalunya) - jasný vítěz voleb. Tedy samozřejmě ne co do počtu hlasů a křesel, nicméně ERC zaznamenala skutečné vzkříšení. Kvůli vnitřním rozporům a zpackané tripartitní vládě byla tato tradiční katalanistická strana na dně. Avšak to je minulost. 21 křesel a druhá nejúspěšnější strana, to je nyní ERC. Katalánci tak dali jasně najevo, že idea nezávislosti se jim líbí, jelikož ERC je dlouhodobě jedinou významnou stranou, která se o katalánskou nezávislost aktivně snaží. Navíc po experimentování s pravicí teď lidé zase sahají k levici. ERC je tak nejpravděpodobnější a také nejvhodnější partner pro CiU. Proč? Jednoduše proto, že dokáže CiU "dokopat" k aktivnějšímu přístupu k nezávislosti. Jinými slovy, mohli by dohlédnout na to, aby Artur Mas jen nemluvil do větru, ale po volbách také v zájmu nezávislosti konal. Rozpory však nastanou v ekonomické oblasti - ERC je přeci jen hodně nalevo.
  • PP - Bylo by velice hloupé dávat se s nimi opět dohromady. Faktem je, že v Katalánsku zkrátka bydlí nějakých 400 000 lidí, kteří je volí, svůj tradiční počet křesel si tedy strana drží. Už v roce 2010 bylo jasné, že účast PP ve vládě bude pro Katalánsko a jeho separatistické tendence tragédie. Pokud PP bude ve vládě pokračovat, tragédie bude záhy dokonána. I když si však obě strany rozumí co se pravicové politiky týče, předchozí neúspěšná spolupráce by měla CiU odradit od pokračování.
  • Ostatní strany (Ciutadans, ICV, CUP) - taktéž úspěch. Hlavně pro CUP, které se poprvé dostalo do Katalánského parlamentu. Je to strana, které leží na srdci nezávislost Països Catalans, tedy nejen Katalánska ale i jeho historických součástí. Volí ji hlavně mladí lidé a působí trošku undergroundově. Z katalánského pohledu "bohužel" hodně posílili Ciutadans - podivná strana, která po boku PP rozhodně nevítá odtržení Katalánska od Španělska. Jde o stranu jednoznačně protikatalánskou. Slušný výkon zaznamenala také koalice ICV - směska ekologických, levicových a prokatalanistických myšlenek, která si polepšina z 10 na 13 křesel. Z těchto stran se dá vyloučit spolupráce CiU s Ciutadans.

Když si to tedy shrneme: Sázka na předčasné volby katalánskému premiérovi hrubě nevyšla. Je totiž ve stejné či spíš horší situaci než před dvěma lety. Tehdy by jeho koalice s ERC dala dohromady 72 křesel, což v parlamentu, který jich má 135, pohodlně stačí. A jak by taková koalice vypadala dnes? 71 křesel, ovšem zatímco v roce 2010 jich 62 patřilo právě CiU, tentokrát se těch 10 křesel přesunulo doleva... Na druhou stranu, a to je minimálně pro fanoušky katalánské nezávislosti nejdůležitější, po včerejších volbách existuje naděje, že snahy o katalánskou nezávislost se pohnou dopředu a v následujícím volebním období dojde třeba i k slibovanému referendu o odtržení od Španělska. I když tuto skutečnost pokládají mnohá média za jasnou věc, realita tak snadná nebude. A vůbec, podle pěkných grafů si o všem můžete udělat vlastní obrázek. Situaci budeme nadále sledovat a vše podstatné se dozvíte opět zde. Už brzy.

Porovnání výsledků voleb v letech 2010 a 2012 (Zdroj: www.naciodigital.cat)

13. 11. 2012

Pepe Rubianes

Pepe Rubianes - to je symbol vynikajícího stand-up komika. Galicijsko-katalánský (jak on sám rád říkával) režisér, herec a komik. Také specialista na pantomimu a velký obdivovatel Federica Garcíi Lorky. Milovník života, divoké africké přírody a žen. Nejvíce ho proslavily památné monology...

José Rubianes Alegret známý jako "Pepe Rubianes" (1947-2009) se narodil v galicijském městečku Villagarcía de Arosa, avšak záhy se s rodinou přestěhoval do Katalánska. Právě proto se vždy považoval za galicijsko-katalánského herce - galicijského, protože se v Galicii narodil, a katalánského, jelikož v Katalánsku prožil celý život. Prožil poměrně inspirativní mládí uprostřed knih a neustále se měnících tváří, neboť jeho rodiče provozovali penzion. Na barcelonské univerzitě vystudoval filosofii, ale již v té době výrazně tíhl k divadelnímu světu. V 70. letech se tak objevil v několika divadelních hrách a skutečně o sobě dal vědět v katalánském divadelním světě v představeních legendární divadelní skupiny Dagoll Dagom. Pepe Rubianes však od přírody patřil k tomu typu lidí, kteří nesnesou, aby jim kdokoliv říkal, co mají dělat.


   Této filosofie se držel jak v osobním životě, tak v tom pracovním. Roku 1981 se rozhodl vydat se na sólovou dráhu. V hereckém případě je to samozřejmě krapet těžší než například v hudební branži. A televize Pepemu také nikdy příliš nevoněla. Vydal se tedy do světa s vlastní monologovou show.  A hned se svým prvním představením Pay-Pay sklidil velký úspěch nejen ve Španělsku ale i v zemích Jižní Ameriky. I když součástí jeho životní filosofie bylo také zásadní "nepředřít se", dokázal vytvořit alespoň tolik představení, aby jeho monologistická sláva pomaličku vzrůstala během 80. i 90. let minulého století. Právě v devadesátých letech se jeho show přeci jen nabídla i televizím a z Rubianese se rázem stala mediálně známá tvář. V roce 1999 dosáhl svého televizního vrcholu - v pořadu katalánské TV3 Malalts de tele byl protagonistou rozhovoru, jenž trval 8 a půl hodiny! Být zpovídán více než 510 minut přivedlo Rubianese i do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší televizní rozhovor historie (tento rekord byl později překonán barcelonským rodákem Pedrem Ruizem na stanici Veo7).

Během té doby neustále tříbil své nejpopulárnější vystoupení: Rubianes Solamente. (Ukázku z něj si můžete prohlédnout v následujícím videu). Za tato vystoupení dostal také několik prestižních cen. To už se ale nacházíme v 21. století, na sklonku a zároveň vrcholu kariéry Pepe Rubianese. V rozhovorech často říkával: "Nejsem šťastný, ale vždy jsem se snažil si život co nejvíc užít". Jednou z jeho životních vášní byl tabák. Kouřil hodně a pořád. Koneckonců i kvůli tomu tak nerad chodil do televize, kde byly v souvislosti s kouřením dost striktní pravidla. Tato láska ho však nakonec přeci jen trochu předčasně donutila odejít z tohoto světa. Na jaře 2008 mu byla diagnostikována rakovina plic. O rok později zemřel.


Ale nekončeme tragicky. Pepe Rubianes si svůj život vždy užíval naplno a svým působením se o totéž snažil i u ostatních. Právě vychutnávání si a poznávání života pro něj bylo zásadní. O peníze a všeobecně materiální záležitosti se nestaral. Koneckonců pocházel z relativně prostých poměrů a tomu byl svým způsobem věrný až do samého konce svého života. Byl jedním z nejoriginálnějších a nejnenapodobitelnějších komiků, které kdy Katalánsko či Španělsko poznalo. Jeho humor byl ostrý a sprostý. Ale rozhodně vesměs vkusný a často pravdivý, dá-li se to tak říct. Ostatně posuďte sami...







11. 11. 2012

Floquet de Neu: Bílá gorila

Dnes tu máme trochu zvláštní osobnost. Nebyl to Katalánec a vlastně ani člověk. To ale vůbec nevadí, Floquet de Neu (španělsky: Copito de Nieve, česky: Sněhová vločka) se i tak zapsal do srdcí všech Španělů i Katalánců. A nejvíce pak do srdcí obyvatel Barcelony, kteří byli patřičně hrdí na to, že jejich sousedem je jediná známá bílá gorila na světě!

A bylo tomu tak takřka čtyři desetiletí. Sněhová vločka (1964-2003) byl zatím jediným známým a tedy i zdokumentovaným exemplářem bílé gorily. Albinismus je všeobecně poměrně vzácný a u goril obzvlášť, proto Sněhová vločka svého času vzbudil tak obrovskou vlnu zájmu. Podle vědeckých odhadů se narodil nejspíš roku 1964 v Rovníkové Guiney (která tehdy ještě stále byla jen jednou ze španělských provincií, nezávislost získala až roku 1968). Jeho životní příběh však nabral spád až roku 1966, kdy byl místními lovci odchycen a vzápětí ho od nich v dosti zbědovaném stavu vykoupil katalánský přírodovědec Jordi Sabater i Pi, jenž se v Rovníkové Guiney věnoval studiu primátů již od roku 1940. 

Sabater Sněhovou vločku dovezl do Barcelony a z bílé gorily se rázem stala světová senzace. Nový přírůstek do barcelonské ZOO se roku 1967 objevil i na titulní straně časopisu National Geographic a od té doby byl automaticky brán za maskota nejen barcelonské ZOO, nýbrž i celé katalánské metropole. I když se v zajetí dožil skoro 40 let (průměrný věk dožití goril ve volné přírodě je údajně jen kolem 26 let), byla jeho smrt nečekaná a pro obyvatele Barcelony nesmírně smutná. Floquet de Neu totiž přibližně od roku 2001 trpěl rakovinou kůže, pravděpodobně způsobenou albinismem (tím pádem chybějícím melaninem, který by ho chránil před slunečními paprsky). Vzhledem k tomu, že mu již nebylo pomoci a aby se předešlo zbytečnému trápení, byla mu v listopadu 2003 provedena eutanázie. Ještě předtím se s ním však přišly rozloučit davy příznivců. V barcelonské ZOO byla uchována DNA bílé gorily a ačkoliv zatím mnohé hlasy volající po naklonování Sněhové vločky nebyly vyslyšeny, možná se tak někdy v budoucnosti stane. Přírodní cestou se to totiž nepodařilo - žádný z jeho potomků (dětí či vnoučat) se již jako albín nenarodil.

Během svého života se stal miláčkem a neodmyslitelným symbolem Barcelony. Po smrti zůstal už jen legendou. Inspirativní je však Floquet de Neu dodnes. Nejnovějším počinem inspirovaným životem jediné bílé gorily na světě se stal na konci roku 2011 i stejnojmenný film (pro katalánské publikum Floquet de Neu, pro španělské Copito de Nieve). Dostal se i do kin v České republice. Katalánský trailer zmiňovaného filmu a kratší dokumentární snímek ve španělštině nabízíme zde...


6. 11. 2012

Margarida Xirgu

Margarida Xirgu
(Foto: margaritaxirgu.es)
Múza mnoha dramatiků a básníků a jedna z nejlepších divadelních hereček první poloviny 20. století. A ačkoliv je ve světě známá spíše jako španělská či uruguayská herečka, Margarida Xirgu  (1888-1969) má katalánské kořeny.

Narodila se roku 1888 v Molins de Rei, své dětství však prožila především v Gironě a Barceloně. Už od malička bylo jasné, kudy se bude ubírat její profesionální dráha. Od svých 12 let se pohybovala na prknech různých amatérských představení, na první profesionální vystoupení však musela počkat až do roku 1906, kdy v barcelonském divadle Teatre Romea ztvárnila jednu z hlavních rolí ve hře Mar i Cel. Autor oné hry, Àngel Guimerà, pak pro svou oblíbenou herečku připravil ještě několik rolí. Kromě uhrančivého pohledu disponovala i velice zajímavým hlasovým projevem, neboť po prodělané nemoci měla jen jednu fungující plíci. Margaridina popularita stoupá a kromě mnoha úspěšných divadelních představení má za sebou v roce 1909 i první účinkování na filmovém plátně, konkrétněji ve filmu Guzmán el Bueno. Započalo tak zhruba desetileté období slušné filmové tvorby. Margarida Xirgu se však před kamerami nikdy necítila úplně pohodlně, a proto u ní bylo divadlo vždy s velikým předstihem na prvním místě.

V Katalánsku pak ještě stihla svatbu s dlouholetou láskou Josepem Arnallem a také malý skandál s přílišným odhalením ve hře Salomé (Oscar Wilde). Rok 1912 znamená přechod na španělská divadelní prkna. Zatímco až dosud byla její sláva rezervovaná pro Katalánsko, role ve španělských dramatech z ní udělala hvězdu mezinárodního významu. Po malém turné po Jižní Americe se usadila v Madridu a budovala si jméno v dramatech autorů jako Jacinto Benavente, Benito Pérez Galdós nebo Pedro Calderón de la Barca.

Rok 1926 = Federico García Lorca. Právě tehdy se poprvé potkali, a začalo tak velké přátelství a především úžasná divadelní spolupráce. O rok později představl Lorca v Barceloně hru Mariana Pineda s Margaridou Xirgu v hlavní roli a ve slavných kulisách Salvadora Dalího. Xirgu se pro Lorcu stala Múzou a dá se prohlásit, že většinu her jí psal na míru. Tato plodná spolupráce však vydržela jen deset let - roku 1936, na samém začátku španělské občanské války, byl Lorca popraven frankistickými vojáky. Xirgu toho roku odjela opět do Jižní Ameriky. Z původně plánovaného posledního turné se však mezitím stal exil. Po vítězství frankistů se do Španělska vrátit nemohla a zbytek života strávila v Chile, Argentině a Uruguayi. Roku 1959 získala uruguayské občanství, proto je často označována za "španělsko-uruguayskou" herečku. Na odkaz přítele básníka však nezapomněla ani v tomto dlouhém jihoamerickém exilu. V Buenos Aires mimo jiné uvedla roku 1945 na divadelní prkna poslední Lorcovu hru La casa de Bernarda Alba (Dům Bernardy Albové). V Uruguayi, kde trávila poslední třetinu života, také mnoho her režírovala (např. Romeo a Julie, Macbeth, Tartuffe, Celestina, ...). Ani v exilu ale nezapomněla na své katalánské kořeny a jak v Buenos Aires, tak v Montevideu se aktivně zapojovala do činnosti místních krajanských spolků (casal català).

Taková je ve stručnosti historie jedné katalánské dívky, která dobyla divadelní svět a coby inspirace stála u zrodu jedněch z nejoslavovanějších španělských dramat 20. století. Pokud vás zaujala, můžete navštívit www.margaritaxirgu.es, kde se dočtete více a můžete probádat hodnotný fotoarchiv. Zajímavý je taky dokument katalánské TV3 Margarida Xirgu, la desterrada. A pro fajnšmekry tu máme i jediný zvukový film, v němž si Margarida Xirgu zahrála: Bodas de sangre (česky: Krvavá svatba, režie: E. Guibourg, 1938).


3. 11. 2012

José María de Urquinaona Bidot

URQUINAONA - pro mnohé možná nejzvláštnější jméno, jaké vůbec existuje mezi stanicemi barcelonského metra. Spojnice linek L1 a L4 byla takto pojmenována podle náměstí Plaça d'Urquinaona, pod nímž se nachází. Odkud se ale tento název vzal...?

José María Urquinaona Bidot (1814 - 1883) nebyl Katalánec, přesto si ho v Barceloně rádi připomínají. Narodil se roku 1814 v jihošpanělském Cádizu. Tam také vystudoval teologii a rozhodl se pro kněžský život. Kromě působení v rodném kraji byl též biskupem na Kanárských ostrovech. V roce 1877 nebo 1878 se stal biskupem barcelonským. Sice až na sklonku života, avšak za oněch 5 roků, které strávil v Katalánsku, stihl mnohé. Roku 1880 organizoval například vše spjaté s oslavou milénia Montserratského kláštera a při této příležitosti dosáhl u tehdejšího papeže Lva XIII., aby byla Panna Marie Montserratská oficiálně prohlášena za patronku Katalánska. Od dva roky později, konkrétně 19. března 1882 položil Urquinaona coby barcelonský biskup základní kámen chrámu Sagrada Familia.

Kromě těchto historických okamžiků však stihl ještě jeden, za který pak byl v Barceloně bouřlivě oslavován. Coby biskup reprezentoval Katalánsko ve španělském Senátu. A tam úporně hájil zájmy katalánského průmyslu, který tehdy také posiloval katalánský nacionalistický potenciál. Celkově se o Urquinaonovi mluví jako o milovníku Katalánska - země, kam přišel na stáří a v níž byl tak srdečně přijat. Právě o tom koneckonců svědčí ten tajemný název z plánků barcelonského metra...

27. 10. 2012

Desigual v Brně

Je tomu tak, přátelé! Exkluzivní katalánská značka Desigual již za chvíli přestane být exkluzivní...alespoň v České republice. Po otevření velkého obchodu v Praze na Václavském náměstí se Desigualu dočkala i moravská metropole. Brněnský Desigual najdete od října v Galerii Vaňkovka (www.galerievankovka.cz) a zavítat do něj můžete každý den v týdnu plus minus od 10.00 do 21.00. Pro více informací o tom, co vlastně ten Desigual je, klikněte sem: Desigual.

Brno tedy nyní čeká razantní nárůst desigualových slečen a paní v ulicích. A to i přes vysoké ceny! Jak je už zvykem, do našich končin se vždy doveze spíš jen zbytkovější zboží a ještě se napálí vyšší cena. Ne, že by byl ten brněnský (český) Desigual dražší než jeho kolegové na západ od nás, nicméně kdo jednou nakupoval ve Španělsku, pochopí onen rozdíl záhy. (A kdo zná kouzlo desigualovských outletů...no to ani není třeba komentovat). Tak či onak je hezké, že všechny brněnské a moravské obdivovatelky (a pár obdivovatelů možná?) této katalánské značky ji zas mají o něco blíž.

Letošní zima, která i do Brna zavítala právě dnes, tak bude ve znamení kabátků Desigual, jejichž výskyt nyní na jihu Moravy rapidně vzrostl. Stejně tak vzrostl počet velkých nákupních tašek, které se už dokonce vesele přeprodávají v internetových bazarech. Inu proč ne... Konec exkluzivity se pomalu blíží.



13. 10. 2012

Gangnam Style po katalánsku

V souvislosti s blížícími se volbami do Katalánského parlamentu dojde v brzké době i k nastartování předvolebních kampaní. Už s předstihem se však do něčeho podobného pustil katalánský satirický pořad Polònia. Takže teď už máme i katalánskou mutaci hitu letošního léta GANGNAM STYLE...

7. 10. 2012

Casa Planells

Pod jménem Casa Planells se skrývá jedna z perel barcelonského modernisme. Historicky řekněme nepříliš nápadný dům, avšak architektonicky jeden z nejpodivnějších a nejvýraznějších domů. Vítejte na rohu ulic Diagonal a Sicilia...


Casa Planells je jednoznačně nepřehlédnutelný dům a to i přesto, že se nachází v docela monotónní zástavbě Eixamplu. Tento architektonický skvost byl postaven roku 1924 pro pana Evelí Planellse dle projektu významného katalánského architekta Josepa Marii Jujola. Jujol byl mimochodem jedním z architektů, kteří nejvíce ovlivnili dnešní Barcelonu. I když je vesměs znám především jako Gaudího "poskok", ve skutečnosti se za jeho jménem skrývá fascinující architektonický odkaz. A parádním důkazem toho je i výše zmiňovaný dům.

Už na první pohled zaujme svou zvláštní architekturou, která je sice řazena do období modernisme, nicméně řada architektů tak činí pouze pro lepší organizaci Jujolovy tvorby. Ve skutečnosti je Casa Planells obtížně zařaditelným originálem. Jujol začal na projektu pracovat počátkem 20. let minulého století a postupně uvažoval o třech koncepcích. Zvítězila ta poslední, která zároveň dokázala z malého pozemku vytěžit co nejvíce prostoru. Když se na stavbu podíváme z neodborného hlediska... je prostě divná. Není to pestrost a elegance Gaudího domů, o dekorace tady vůbec nejde. I přesto má Casa Planells určité kouzlo... něco, co člověka zaujme, co ho donutí zamyslet se nad možností bydlet v takovém domě. Já bych do toho tedy rozhodně šel. A nejsem sám. Slavný americký herec John Malkovich, jenž se zajímá o architekturu, při své návštěvě Barcelony prohlásil, že Casa Planells je tím nejkrásnějším domem na světě.

V současnosti jde o nájemní dům, není to tedy žádné muzeum, a Jujolovu architekturu tak lze obdivovat jen zvenčí. Jako každá stavba i Casa Planells pociťuje běžící roky a působení přírodních sil. Na jaře roku 2011 došlo k objevení různých trhlin ve zdech a dalších poškození samotné konstrukce domu, takže bylo třeba začít s urychlenou rekonstrukcí. Ta probíhala více než rok a třešinkou na dortu bylo i nanesení nové omítky, jež respektuje tu původní z roku 1924. Casa Planells v novém kabátu je k shlédnutí na videu výše. Pokud jste fanoušky architektury a španělštiny zároveň, spoustu zajímavých a vskutku vyčerpávajících informací o Casa Planells se dozvíte v tomto odkazu a jak to vypadá uvnitř, to najdete zase zde!
Casa Planells (1924)

6. 10. 2012

Polacos vs. Xarnegos

V souvislosti se současným bouřlivějším obdobím v katalánsko-španělských vztazích se dnes podíváme na dva zajímavé katalánské výrazy, které právě kvůli nynějšímu vyhrocenému vztahu Katalánsko - Španělsko nabírají na aktuálnosti. Ne že by šlo o nějakou překotnou novinku ani o často používané výrazy. Ale docela dobře se s nimi můžete na Pyrenejském poloostrově setkat, tak proč se neinformovat...

XARNEGO
Xarnego je slovíčko, které přeci jen má za sebou pár staletí. Díky tomu se jeho význam v průběhu let měnil. Pochází ze španělského lucharniego, což znamená něco jako "uzpůsobený k lovu v noci". Nejprve tedy slovíčko xarnego označovalo chrta, v 16. století však kvůli velké francouzské imigraci do Katalánska dostalo slůvko význam "potomek smíšeného páru Katalánec/Francouz". 

Skutečným hitem se však stalo až během 60. let minulého století. Tehdy Katalánsko zaplavila vlna imigrantů z chudších částí poloostrova (hlavně z Andalucie, Extremadury a Murcie), kteří prchali před hladem. V té době se slovo xarnego začalo používat jako hanlivé označení těchto přistěhovalců, kteří se příliš neadaptovali zejména z hlediska jazykového. Negativní konotace přetrvaly i po konci frankismu, i když na slůvko se rozhodně nezapomnělo. Jeho "slávu" šířil například barcelonský spisovatel Juan Marsé - typickým hrdinou jeho románů je právě xarnego (např. v dílech: Últimas tardes con Teresa, El amante bilingüe, La oscura historia de la prima Montse). Svým způsobem typickou osobností, kterou Katalánci označují jako xarnego je i bývalý katalánský prezident José Montilla, který pochází z Andalusie. Je také zajímavé, že toto hanlivé označení se používá výsostně pro osoby spojené s imigrací z jiných koutů Španělska. V žádném případě se nepoužívá k označení imigrantů pocházejících z jiných států.

POLACO
Polaco je zase naopak hanlivé označení Katalánců ze strany Španělů. Ačkoliv dnes je již bráno s velkou nadsázkou, dříve bylo poměrně nepěknou urážkou. Historie tohoto výrazu přitom není nikterak dlouhá - poprvé se termín polaco začal používat v průběhu 20. století v období frankismu. Existuje několik teorií o tom, jak takové označení vzniklo, žádná však není stoprocentně přesvědčivá. Vlastně už to ani není tak zvláštní, ale i v případě vzniku tohoto označení existují teorie katalánské a španělské! Zmíníme tedy spíše verzi španělskou, protože koneckonců kdo jiný než Španělé sami by měl lépe vědět, proč se Kataláncům říká polacos. Pravděpodobně jde o to, že jednak svou řečí, tak svými myšlenkami na nezávislost a neschopností a především neochotou identifikovat se se Španělskem si Katalánci tuto přezdívku zasloužili - chtěli se tolik odlišovat a odcizit se Španělsku, až se jim začalo říkat "Poláci". Katalánsko samotné je pak označováno jako "Polonia" (Polsko). Tento výraz ostatně inspiroval tvůrce satirického pořadu Polònia, jenž se již několik let zabývá děním na katalánské a španělské politické scéně.



30. 9. 2012

Catalunya, Nou Estat d'Europa (II) - Důsledky demonstrace z 11. září 2012

Jedno o letošní manifestaci z 11. září můžeme říct určitě - skutečně k něčemu vedla. Velkých manifestací za nezávislost či jiná podobná témata spojená s ne příliš dobrým vztahem mezi Katalánskem a Španělskem již bylo několik. 

Ta předposlední z 10. července 2010, která se konala pod heslem "Som una nació. Nosaltres decidim" a byla reakcí na rozhodnutí španělského Ústavního soudu o neústavnosti některých částí Katalánského autonomního statutu, totiž nakonec žádný výsledek nepřinesla. 10. července 2010 se do ulic Barcelony taktéž vydal milion nespokojených lidí v čele s předními politickými představiteli, kteří demonstrativně následovali gigantickou senyeru (katalánská vlajka). U toho ale zůstalo - jedno odpoledne provolávání nezávislosti a podobně, nicméně hned po jeho skončení ticho po pěšině. Manifestace z letošního 11. září se však do katalánské historie zapíše mnohem významněji!

Jinými slovy, v Katalánsku se konečně něco děje. Po celosvětové vlně určitých sympatií a tradiční sprše nenávisti ze strany Španělska se i jindy zapřísáhlý odpůrce slova "independència", katalánský prezident Artur Mas (CiU), naštval a lidově řečeno se do toho obul. Následovaly dva týdny intenzivních rokování a setkávání, jejich cílem mělo být rychlé (i když jen částečné) uspokojení katalánských tužeb. Takzvaný pacte fiscal, fiskální pakt - neboli vlastní daňovou politiku. V této době ekonomické krize se totiž hlavní důvody katalánského separatismu přelévají z potřeb národních či jazykových do těch ekonomických. Zkrátka a dobře, Katalánsko by rádo svoji cestu za nezávislostí začalo určitými daňovými výjimkami, aby se už nestávalo, že do státní pokladny pošle třeba dvojnásobek toho, co se mu potom vrátí (zatímco zbytek zbytek těchto peněz - katalánských - putuje do chudších částí Španělska a v tom horším případě zůstanou v Madridu).

Není to mimochodem nic nového, protože svůj vlastní daňový režim už ve Španělsku z historických důvodů mají autonomní společenství Navarra a Baskicko. V těchto regionech se z vybraných daní jen určitá část pošle do Madridu, zatímco velká část zůstane vládě regionální. A ta tyto prostředky může využít právě pro rozvoj svého regionu a ne na zalidňování a zavlažování pouště na jihu Španělska nebo na financování miliardových vlaků, které pak jezdí zcela nevyužité (samozřejmě nebuďme naivní, že je to tak snadné, korupční potenciál je všude silný...). Takový daňový režim chtějí pro sebe i Katalánci. Španělský premiér Mariano Rajoy ale veškeré tyto snahy rázně utnul. A to samozřejmě jen zvýšilo separatistické tendence.

Za ony dva týdny se tedy stalo mnoho věcí. Definitivní odmítnutí fiskálního paktu jen odstartovalo další události. Prezident Mas vyhlásil předčasné volby do Katalánského parlamentu. Měly by se konat 25. listopadu 2012 a jde v nich především o získání kvalitnějšího mandátu pro uskutečnění skutečně prokatalánské politiky (plus pár let ve vládních křeslech navíc taky přijde vhod). V posledních volbách totiž došlo z prokatalánského pohledu k dosti nepříjemným skutečnostem. Spolu s drtivou porážkou levice se k mnoha křeslům dostala nejen prokatalánská a dosud vládnoucí CiU Artura Mase, ale také španělská Lidová strana (PP), která rozhodně udělá všechno proto, aby Katalánsko nikdy samostatnost nezískalo. Po oněch volbách se CiU rozhodla vládnout právě s podporou PP. A tyto předčasné volby to mají změnit. Velice pravděpodobně to také Arturu Masovi vyjde. V souvislosti se současnou situací mezi Katalánskem a Španělskem si totiž nepočíná vůbec špatně...jinými slovy, boduje. A stejně tak by měly bodovat i další spíše prokatalánské strany. Ostatně první volební průzkumy to potvrzují.

Po bouři z 11. září 2012 tedy můžeme s jistotou říci následující: Katalánsko se dalo do pohybu. Za dva měsíce dojde k překonfigurování politické mapy Katalánska - z volebního boje s nejvyšší pravděpodobností vítězně vyjdou strany podporující částečně či úplně katalánskou nezávislost. A pak už to bude záležet na nich. Možná přijde lidové referendum o nezávislosti ať už s posvěcením vlády v Madridu či nikoliv, které již Artur Mas slíbil. Možná pak skutečně započne tak pravá cesta ke katalánské nezávislosti. Možná přijde rázná odpověď z Madridu a do ulic Barcelony vyjedou tanky. To nezní moc jako Evropa 21. století... ale i to se může stát, zvlášť když ve španělské armádě a v nechvalně proslulé Guardia Civil i nadále slouží lidé svými idejemi věrní frankistickému odkazu. 

CATALUNYA 2011 to každopádně bude sledovat! A již brzy se podíváme i na historii a důvody katalánského separatismu.





15. 9. 2012

Catalunya, Nou Estat d'Europa (I) - Mediální rekapitulace

Zásadním tématem tohoto září se v Katalánsku stal obrovský pochod za nezávislost, jenž byl součástí oslav katalánského státního svátku 11. září. Milion lidí v ulicích Barcelony a historicky snad první okamžik, kdy se ani nejvyšší katalánský představitel Artur Mas nebál použít slůvko "nezávislost" - to jsou rozhodně události, které navozují hlavní téma měsíce září v Katalánsku (a tím pádem také zde). Dnes se podíváme na mediální ohlasy dalšího katalánského výkřiku po nezávislosti.

A začněme hned českým internetovým tiskem. Už sama skutečnost, že se katalánská manifestace objevila v českých médiích, znamená evidentní úspěch. Navíc krom občasných drobných nepřesností se český člověk hezky stručně a jasně dozví, o co šlo:


Příčiny manifestací jsou vždy velmi dobře známé, nikdy se však dopředu neví, kolik lidí bude ochotno přijít. Pravdou je, že podobné manifestace jsou v Barceloně čím dál častější a lidí se do ulic žene stále víc. Jak jste se mohli dočíst v těchto českých médiích, odhadovaná účast se pohybovala mezi 2 miliony a 600 000 osobami. Já osobně bych se přiklonil k titulku Aktuálně.cz - onen milion účastníků by mohl být asi nejblíže skutečnosti. S těmito čísilky si totiž každá ze stran ráda pohraje. Tak například organizátoři této manifestace, Assemblea Nacional Catalana, napočítali 2 miliony, což je přeci jen lehce nadnesené číslo. Katalánská policie odhadla 1,5 milionů účastníků, zatímco španělské zastoupení v Barceloně mluví pouze o 600 000, což je ovšem zase číslo výrazně podhodnocené, jak už to při sporech Barcelona x Madrid bývá. Takže pravda bude nejspíš někde uprostřed. Milion lidí v sedmimilionovém Katalánsku... dovedete si něco podobného představit v České republice?

A podíváme se do světa. Nabízím vám hodně uspěchaný článek slovenského Aktualne.sk (přeci jen mluvit pouze o tisících a desetitisících lidí je v tomto případě dost zavádějící...). Dále si můžete přečíst ohlasy z tradičních "hlavních" světových médií: BBC, CNN, Aljazeera, Russia Today... a samozřejmě i všude jinde, dokonce v Austrálii či na Novém Zélandě se zkrátka o letošním katalánském 11. září vědělo.



Nejzábavnější situace však již tradičně nastala v samotném Španělsku. Zatímco katalánská veřejnoprávní televize TV3 si dění pod okny nenechala ujít a pochod vysílala živě, španělská veřejnoprávní televize TVE ho zařadila jen jako pátou zprávu dne, za což si vysloužila silnou kritiku. No a co se týká internetových i tištěných periodik, opět zavládlo klasické pro a protikatalánské zaměření. Pokud si chcete přečíst ve španělštině či katalánštině spíše pozitiva této manifestace s názvem Catalunya, Nou Estat d'Europa, klikejte na následující odkazy. Pokud naopak chcete nějakou tu kritiku a pohrdání, přeskočte pár řádků a klikejte na periodika jako La Razón nebo El Mundo... 



No a k tomu ještě plus minus nezávislý a informačně hodnotný příspěvek španělského deníku EL PAÍS: El independentismo catalán logra una histórica exhibición de fuerza. V průběhu září se samozřejmě k tomuto tématu vrátíme, protože letošní manifestace zahýbala s katalánskou a španělskou politikou rozhodně víc než ta z července 2010. Otázkou je, jestli ani tak nakonec opět nevyzní do prázdna...

Na závěr kompletní shrnutí celé manifestace očima katalánské TV3 a jako bonus video Pepa Guardioly, který celou akci podpořil ze vzdáleného New Yorku, kde se pro tento rok usadil.




9. 9. 2012

První virtuální supermarket v Evropě

První plně virtuální supermarket v Evropě byl v září 2012 uveden do provozu v katalánské metropoli. Katalánský řetězec supermarketů Sorli Discau si pro tuto novátorskou provozovnu vybral stanici příměstských vlaků FGC Sarrià. Stanicí každodenně projde více než 10 000 osob, přičemž řetězec počítá s oslovením 10 až 15 % z nich. Do tohoto projektu firma vložila již přes 60 000 € a jde podle slov jejího mluvčího o ryze katalánskou iniciativu, byť nejde o světový unikát, neboť na podobném principu už fungují některé provozovny v Austrálii, USA či Jižní Korey. Zisky z prvních 6 měsíců provozu půjdou barcelonské potravinové bance.

Princip nakupování ve virtuálním supermarketu je jednoduchý, avšak minimálně v této chvíli je určen jen pro omezenou skupinu lidí. Každý zákazník musí disponovat smartphonem, který je schopen přečíst QR kód. Celý supermarket je totiž jen jakousi gigantickou samolepkou s asi 400 produkty, k nimž je vždy přiřazen jeden konkrétní kód. Pomocí aplikace si zákazník zboží koupí online a nechá si ho po telefonické domluvě doručit přímo do domu. V tom tkví prozatímní nevýhoda projektu - v supermarketu takto mohou nakupovat pouze lidé bydlící pouze v několika okolních čtvrtí, neboť dovozová služba je místně omezena. Uvidíme, jak se tato iniciativa prosadí a jestli nás v budoucnu čeká masivní vznik podobných virtuálních supermarketů i v dalších barcelonských čtvrtích či jiných katalánských městech.



31. 8. 2012

Països Catalans - Catalunya

To nejdůležitější na konec - Katalánsko samotné. Ale zároveň i to nejstručnější, protože o čem bychom si tu pak psali příště... Pojďme se tedy podívat na základní katalánské charakteristiky.

V současnosti je Katalánsko jedním ze 17 španělských autonomních společenství nacházející se na severovýchodě Pyrenejského poloostrova, v historii coby hlavní region Aragonského království šlo o skutečnou evropskou velmoc (13. a 14. století). V roce 1410 však zemřel nakonec bez dědice poslední "katalánský" král Martí l'Humà a to už byl pro bývalou velmoc definitivní konec, jelikož nedlouho poté došlo ke spojení se sousední Kastilií a z tohoto spojení se už Katalánsko nevymanilo. 

A jaká je budoucnost státního útvaru jménem Catalunya? To je ve hvězdách, jak dobře známo, Katalánci jsou horlivými zastánci své nezávislosti a v určité části společnosti je velká touha po svobodném a nezávislém Katalánsku. Problém však je, že toto přesvědčení chybí ve většině  (tedy alespoň 51%) katalánské společnosti... Každopádně jde o téma hojně diskutované a každý týden v podstatě přináší něco nového - například v tomto posledním srpnovém týdnu: nejprve zpráva o určitém průlomu na půdě EU, kde se předseda Evropské komise vůbec poprvé nějakým způsobem zmínil o možnosti katalánské nezávislosti a roli EU v případě, že by se tak stalo (protože by rozhodně bylo co řešit - Katalánsko v EU ano/ne? a tak dále); druhá zpráva již tolik pozitivních ohlasů nezaznamenala, podplukovník španělské armády Francisco Alamán Castro v jednom rozhovoru ohledně potenciální katalánské nezávislosti prohlásil, že armáda nesmí připustit odtržení jakéhokoliv regionu od Španělska a že by se tak stalo jen "přes jeho mrtvolu". Takže vyhrocené to bude vždy.

Girona
Katalánsko má rozlohu okolo 32 000 km2, což je zhruba něco jako Morava, a žije zde přes 7 500 000 obyvatel. Hlavním a největším městem je logicky Barcelona s více než milionem a půl obyvatel, avšak v celé její metropolitní oblasti jich žije více než 3 000 000 (patří sem ještě města jako Badalona, L'Hospitalet de Llobregat, Santa Coloma de Gramenet, ...). Správně je Katalánsko rozděleno do čtyř provincií (Barcelona, Girona, Tarragona a Lleida) a do 41 menších comarques. Kromě bohaté historie má Katalánsko i další potřebné národní symboly - vlajku (la senyera), hymnu (Els Segadors) a samozřejmě i svůj jazyk (katalánština). Co se týče jazykové situace, katalánština je zde samozřejmě spolu se španělštinou řečí úřední, ale místními zákony rozhodně preferovanější. Existují nařízení ohledně katalánských nápisů na výlohách, procentech katalánské hudby v rádiích a dabingu do katalánštiny. Kdybychom se do této regulace trochu víc ponořili, asi by nás lehce poděsila, avšak nesmíme zapomínat na katalánskou situaci. Veliká imigrace způsobila, že na území Katalánska žije mnoho Španělů a dalších více než 100 národností, pro které zkrátka katalánština není rodným jazykem. A když se všude mohou domluvit španělsky nebo i anglicky, proč se učit katalánsky, že? A právě vzhledem k tomu, že Katalánsko není nezávislý stát a nemůže si tak samo nadiktovat, že jedinou úřední řečí jest katalánština (což třeba Německo, Rakousko, Maďarsko nebo Česká republika může), je třeba ten jazyk chránit, jak to jen jde. Jazyk, který se nepoužívá, totiž vyhyne...

  
Ripoll
Mimochodem, Barcelona Televsió nedávno přinesla přehledné statistiky o počtu cizinců žijících v Barceloně. V oněch tabulkách naleznete, který stát má v BCN největší zastoupení a jaké barcelonské čtvrtě jsou nejoblíbenější tím kterým národem... takže pro zájemce, tady to máte!

Katalánsko má všechno - lesy, hory, moře, pláže, velká města s fantastickou architekturou i malé vesničky s fantastickou architekturou, středomořskou kuchyni, spoustu sluníčka... co víc chtít? Koneckonců většina z nás se s Katalánskem poprvé setkala prostřednictvím nějaké té dovolené ve vyhlášených katalánských letoviscích na Costa Brava. Tak kde všude jste asi poprvé mohli být (až narazíte na to své plážové městečko, zakřičte)?... Arenys de Mar, Canet de Mar, Calella, Pineda de Mar (jóóóóó!!!), Malgrat de Mar, Blanes, Lloret de Mar, Tossa de Mar nebo že by až v Palamósu? To bylo na sever od Barcelony, pro ty náročnější je tu ještě jižní Costa Daurada s letovisky jako Salou, Cambrils nebo zábavním parkem Port Aventura. Ale upřímně, za návštěvu stojí také vnitrozemí - krásné město Girona, římské stavby v Tarragoně, klášter ve městě Ripoll, starobylost městečka Besalú, Figueres Salvadora Dalího, kouzelná údolí jako Vall de Boí nebo Vall d'Aran, hora Montserrat se slavným klášterem a spousta přírodních rezervací... To je jen malá ochutnávka z toho, co se dá v Katalánsku (nebo v budoucnosti i na tomto blogu) nalézt. Koneckonců od toho tady jsme... :-)
Sabadell
Barcelona
Lleida
Tarragona