23. 12. 2011

Katalánské ohlasy na smrt Václava Havla

Zpráva o smrti českého exprezidenta Václava Havla prošla skutečně všemi světovými médii. Ohlas měla taktéž v Katalánsku. Ihned v neděli 18. prosince se k Havlovu úmrtí vyjádřil předseda katalánské vlády Artur Mas, který vyzdvihl českého exprezidenta především coby vzor demokratické cesty ke svobodě, poukazuje především na rozdělení Československa v roce 1993, které slouží Katalánsku jako referent při případné separaci od Španělska. Katalánská média si Havla připomněla hlavně coby bojovníka za lidská práva a jako vůdčí osobnost sametové revoluce v ČSSR roku 1989. Kromě toho některá periodika připomenula Havla také jako držitele ceny Premi Internacional Catalunya. Ta byla českému exprezidentovi udělena v roce 1995 z rukou tehdejšího katalánského premiéra Jordiho Pujola. Záběry ze státního pohřbu dne 23. prosince 2011 se v přímém přenosu dostaly i do vysílání katalánské veřejnoprávní televize TV3Na závěr nabízíme seznam odkazů na jednotlivá katalánská periodika a jejich ohlas na smrt a pohřeb Václava Havla:

LA VANGUARDIA

ARA

EL PUNT + AVUI

EL PERIÓDICO

19. 12. 2011

Katalánské kulinářské kvarteto

Jak již bylo psáno v předchozím gastronomickém článku, Katalánsko je svým způsobem kulinářskou velmocí. Svědčí o tom několik ukazatelů - kupříkladu více než 25 restaurací, které se mohou pyšnit alespoň jednou hvězdou Michelin, z čehož ještě v roce 2010 hned 4 z nich dosáhly dokonce na tři michelinské hvězdičky. Katalánští kuchaři však svým uměním také výrazně ovlivňují světovou gastronomii, přičemž nejznámějším z nich je bezesporu Ferran Adrià. Pojďme se nyní v krátkosti podívat na celé kvarteto nejvýznamnějších katalánských šéfů...

FERRAN ADRIÀ (*1962)
To nejpodstatnější o něm víte již z předešlého článku, léta nejlepší kuchař světa a majitel nejlepší restaurace světa El Bulli. Rodák z l'Hospitalet de Llobregat přitom svou kariéru začínal pěkně od začátku, jak by to nejspíš mělo být - umýváním nádobí v jedné restauraci v Castelldefels. Čtyři roky pak putoval z restaurace do restaurace a postupně zdokonaloval své umění, až přišel rok 1984 a Adrià spojil svůj další život s El Bulli, kde jeho hvězda rychle stoupala. Zbytek historie už známe, kreativita tohoto Katalánce změnila světovou gastronomii a jemu samotnému přinesla mnoho slávy a nejrůznějších ocenění. Považte, že jeho sláva mu přinesla i vlastní simpsonovskou postavičku! Na závěr nesmíme zapomenout ani na Alberta Adrià, Ferranova bratra, který sice nedosahuje takového věhlasu, nicméně taktéž patřil mezi stěžejní postavy restaurace El Bulli a mnozí ho považují za stejně talentovaného kuchaře, jakým je jeho starší a slavnější bratr.

SANTI SANTAMARIA (1957-2011)
Druhým významným představitelem katalánské kuchyně byl Santi Santamaria, do jisté míry protiklad Ferrana Adrià. Především tím máme na mysli styl vaření, jelikož Santamaria patřil mezi ty největší kritiky molekulární gastronomie a ve své poslední knize tyto molekulární kuchaře v čele s Ferranem Adrià vyzýval k tomu, aby uveřejnili, z jakých surovin se vlastně jejich pokrmy skládají, a nařkl je z toho, že vaří něco, co by ani oni sami nikdy nejedli. Ovšem i on zažil raketovou kariéru spojenou s jedinou restaurací, kterou si sám v roce 1981 založil. Podnik Can Fabes, jenž nalezneme v městečku Sant Celoni, se již od roku 1994 mohl pyšnit třemi michelinskými hvězdami a Santamaria se tehdy stal prvním Kataláncem, kterému se takového ocenění dostalo. Tato pohádka však končí v roce 2011, jelikož Santamaria umírá v Singapuru na infarkt. 

Carme Ruscalleda
(Foto: wikipedia.org)
CARME RUSCALLEDA (*1952)
Jediná žena tohoto kvarteta, avšak o to to jedinečnější. Je totiž jedinou ženou na světě, která má celkem 5 michelinských hvězd, z toho 3 má její kmenová restaurace v Sant Pol de Mar, na půl cesty mezi Barcelonou a Gironou, a zbylé dvě má její druhá restaurace, kterou otevřela v roce 2004 v Tokiu. Tak jako její mužští kolegové i ona se věnuje publikování kulinářských knih, přičemž nejvíce se zaměřuje na středomořskou stravu.

JOAN ROCA I FONTANÉ (*1964)
Nejmladším a zároveň asi nejméně mediálně známým členem tohoto kulinářského kvarteta je Joan Roca, majitel skvělé restaurace El Celler de Can Roca (zal. 1986, typická katalánská kuchyně), kterou naleznete v Gironě. Joan však není na vše sám, jelikož tuto restauraci provozuje ještě se svými dvěma bratry. V roce 2009 El Celler de Can Roca dostal svou třetí michelinskou hvězdu a pro letošek byl vyhlášen druhou nejlepší restaurací světa. Dá se očekávat, že v dalších letech budou bratři mířit ještě výš. A za kolik se v takové druhé nejlepší restauraci světa dá najíst? Za menu o pěti chodech a dvou zákuscích zaplatíte pěkných 125 euro. Více na: www.cellercanroca.com.

Celler de Can Roca a tři michelinské hvězdičky (Foto: www.abc.es)

15. 12. 2011

El Bulli

I když to pravděpodobně málo lidí ví, Katalánsko nevyniká tolik pouze ve fotbale, ale i v jiných odvětvích. Jedním z nich je gastronomie. O slavné trojici katalánských kuchařů - Ferran Adrià, Carme Ruscalleda, Santi Santamaria - si povíme v jednom z příštích článků, nicméně restaurace prvního jmenovaného je tím nejlepším synonymem katalánské gastronomie. Tedy přesněji řečeno byla...

El Bulli (1962-2011) totiž zavřela 31. července 2011 k smutku mnohých, kteří neměli to potěšení si v ní dopřát nějakého vybraného pokrmu. El Bulli byla již dlouhá léta považována za nejlepší restauraci na světě. Například prestižní časopis The Restaurant Magazine ji za nejlepší vyhlásil v letech 2002, 2006, 2007, 2008, 2009. A po dlouhá léta restaurace také držela tři hvězdičky Michelin. Její šéf Ferran Adrià se nakonec rozhodl ji zavřít, jednak kvůli velkým finančním ztrátám a také proto, aby se mohl věnovat promýšlení svého konceptu vaření a vytvořil od roku 2014 kreativní centrum, které by sloužilo coby jakýsi kulinářský think-tank. (Více zde: www.bullifoundation.org)


Mimochodem, na počátku historie nejlepší restaurace světa lze najít i české stopy. Založili ji totiž manželé Hans a Markéta Schillingovi, německo-český pár, který v po druhé světové válce objevil kouzlo tehdy ještě panenského pobřeží Costa Brava. Brzy si v zátoce Montjoi postavili dům, který se časem přeměnil na vyhlášenou restauraci. Mimochodem, právě Markétě Schillingové vděčí restaurace za svůj název, protože právě tak říkala svým milovaným francouzským buldočkům. V roce 1971 zde začal vařit Jean-Louis Neichel, jenž restauraci pozvedl na světovou úroveň, když získala svou první michelinskou hvězdičku. Na počátku 80. let se vedoucím restaurace stal Juli Soler, který v roce 1984 přivedl mladého Ferrana Adrià. Společně pak vytvořili neuvěřitelně kreativní a zároveň avantgardní kuchyni. 1997 se stal rokem třetí michelinské hvězdy a od té doby již neutuchající sláva...

El Bulli byla skutečně jedinečná a získat zde rezervaci, to byla otázka velkého štěstí. Každý rok více než 1 500 000 žádostí o rezervaci, přičemž restaurace pojmula pouze 55 hostů najednou... Jinými slovy, každý rok se dostalo na zhruba 8000 šťastlivců, kteří si za cca 150 euro mohli dopřát degustační menu se všemi parádami molekulární gastronomie, kterou právě tato restaurace nejvíce proslavila. Jídla v El Bulli totiž skutečně vznikala spíše v laboratoři než v kuchyni. Adrià servíroval například jídla připravovaná ve vakuu či tekutém dusíku, kombinace všemožných zdánlivě nesouvislých chutí. Každé jídlo bylo naprostý originál a potěcha pro všechny lidské smysly (dobrá, možná kromě sluchu...). K tomu všemu patřil vynikající servis, designové příbory a pro dokreslení i nádherné výhledy z restaurace umístěné v překrásné zátoce Montjoi, patřící ke katalánskému městečku Roses. Pro ty, kdo by chtěli vyzkoušet něco od tohoto vynikajícího katalánského šéfkuchaře, Adrià v tomto roce v Barceloně otevřel dva bary - Tickets a 41°(www.ticketsbar.es).

Ferran Adrià a jeho dnes už zavřená restaurace El Bulli (Foto: www.abc.es)

12. 12. 2011

La Monyos

  
La Monyos
(Foto: wikipedia.org)
"Ets més famós que la Monyos!", tak zněla jedna z tradičních barcelonských frází první poloviny 20. století. Pokud "jste slavnější než la Monyos", pak už v barcelonském prostředí totiž něco znamenáte. La Monyos byla jednou z nejznámějších postaviček katalánské metropole v uplynulém století.

Dolors Bonella i Alcázar se dle pověstí narodila v roce 1851 ve čtvrti Raval v místech, kde se dnes nachází ulice Rambla del Raval. Vedla zcela běžný život švadlenky, vše ale změnila tragická nehoda. V jediném nešťastném okamžiku totiž koňský povoz ukončil život její malé dcerky. 

A naprosto změnil život Dolors, která se z toho zbláznila. V tu chvíli se z ní stala La Monyos. Dobová svědectví ji popisují jako extravagantní starší paní s nezaměnitelným vějířem, věčně oblečenou do křiklavých šatů a vždy s charakteristickým drdolem, do něhož měla často zapletené květiny, které dostávala od stánkařek na Ramble. Právě tato nejznámější barcelonská třída se stala jejím "domovem", zde zpívala, chodila po okolních uličkách. A občas i žebrala, ale vždy si přitom zachovávala úroveň, takže za pár drobáčků se darujícím dostalo malého pěveckého nebo recitačního vystoupení. Její popularita přetrvala i díky tomu, že sama La Monyos se dožila úctyhodných 89 let, a tak její sláva ovlivnila hned několik generací obyvatel katalánské metropole. Zemřela v září 1940 v Hospital Marítim.

Tragický osud La Monyos a její způsob vyrovnávání se s životní ztrátou se stal inspirací mnoha legend, básní a písní, které kolovaly po Barceloně první poloviny 20. století. Její osud je zmiňován hned v několika knihách o postavičkách barcelonských ulic, má vlastní figurínu v barcelonském muzeu voskových figurín. Také je po ní pojmenována jedna restaurace v Eixamplu, je jí věnován jeden z automatů v muzeu na Tibidabu a Vicenç Sabater o La Monyos složil populární píseň.Připomíná ji taktéž přezdívka linky 91, která jezdila v místech, kde se dříve La Monyos procházela. V roce 1996 natočila katalánská režisérka Mireia Ros film věnovaný právě této ženě, která se svého času stala opravdovou institucí barcelonských ulic a barů...