23. 12. 2011

Katalánské ohlasy na smrt Václava Havla

Zpráva o smrti českého exprezidenta Václava Havla prošla skutečně všemi světovými médii. Ohlas měla taktéž v Katalánsku. Ihned v neděli 18. prosince se k Havlovu úmrtí vyjádřil předseda katalánské vlády Artur Mas, který vyzdvihl českého exprezidenta především coby vzor demokratické cesty ke svobodě, poukazujíc především na rozdělení Československa v roce 1993, které může posloužit jako referent pro Katalánsko při jeho případné separaci od Španělska. 

Katalánská média si Havla připomněla hlavně coby bojovníka za lidská práva a jako vůdčí osobnost sametové revoluce v ČSSR roku 1989. Kromě toho některá periodika připomenula Havla také jako držitele ceny Premi Internacional Catalunya. Ta byla českému exprezidentovi udělena v roce 1995 z rukou Jordiho Pujola. (Pro znalé katalánštiny projev Václava Havla na Premi Internacional CatalunyaDiscurs Václav Havel). Záběry ze státního pohřbu dne 23. prosince 2011 se v přímém přenosu dostaly i do vysílání katalánské veřejnoprávní televize TV3. Na závěr odkazy na jednotlivá katalánská periodika a jejich ohlas na smrt a pohřeb Václava Havla:

La Vanguardia

Ara

El Punt + AVUI

El Periódico

19. 12. 2011

Katalánské kulinářské kvarteto

Jak již bylo psáno v předchozím gastronomickém článku, Katalánsko je svým způsobem kulinářskou velmocí. Svědčí o tom několik ukazatelů - kupříkladu více než 25 restaurací, které se mohou pyšnit alespoň jednou hvězdou Michelin, z čehož ještě v roce 2010 hned 4 z nich dosáhly dokonce na tři michelinské hvězdičky. Katalánští kuchaři však svým uměním také výrazně ovlivňují světovou gastronomii, přičemž nejznámějším z nich je bezesporu Ferran Adrià. Pojďme se nyní v krátkosti podívat na celé kvarteto nejvýznamnějších katalánských šéfů...

FERRAN ADRIÀ (*1962)
To nejpodstatnější o něm víte již z předešlého článku, léta nejlepší kuchař světa a majitel nejlepší restaurace světa El Bulli. Rodák z l'Hospitalet de Llobregat přitom svou kariéru začínal pěkně od začátku, jak by to nejspíš mělo být - umýváním nádobí v jedné restauraci v Castelldefels. Čtyři roky pak putoval z restaurace do restaurace a postupně zdokonaloval své umění, až přišel rok 1984 a Adrià spojil svůj další život s El Bulli, kde jeho hvězda rychle stoupala. Zbytek historie už známe, kreativita tohoto Katalánce změnila světovou gastronomii a jemu samotnému přinesla mnoho slávy a nejrůznějších ocenění. Považte, že jeho sláva mu přinesla i vlastní simpsonovskou postavičku! Na závěr nesmíme zapomenout ani na Alberta Adrià, Ferranova bratra, který sice nedosahuje takového věhlasu, nicméně taktéž patřil mezi stěžejní postavy restaurace El Bulli a mnozí ho považují za stejně talentovaného kuchaře, jakým je jeho starší a slavnější bratr.

SANTI SANTAMARIA (1957-2011)
Druhým významným představitelem katalánské kuchyně byl Santi Santamaria, do jisté míry protiklad Ferrana Adrià. Především tím máme na mysli styl vaření, jelikož Santamaria patřil mezi ty největší kritiky molekulární gastronomie a ve své poslední knize tyto molekulární kuchaře v čele s Ferranem Adrià vyzýval k tomu, aby uveřejnili, z jakých surovin se vlastně jejich pokrmy skládají, a nařkl je z toho, že vaří něco, co by ani oni sami nikdy nejedli. Ovšem i on zažil raketovou kariéru spojenou s jedinou restaurací, kterou si sám v roce 1981 založil. Podnik Can Fabes, jenž nalezneme v městečku Sant Celoni, se již od roku 1994 mohl pyšnit třemi michelinskými hvězdami a Santamaria se tehdy stal prvním Kataláncem, kterému se takového ocenění dostalo. Tato pohádka však končí v roce 2011, jelikož Santamaria umírá v Singapuru na infarkt. 

Carme Ruscalleda
(Foto: wikipedia.org)
CARME RUSCALLEDA (*1952)
Jediná žena tohoto kvarteta, avšak o to to jedinečnější. Je totiž jedinou ženou na světě, která má celkem 5 michelinských hvězd, z toho 3 má její kmenová restaurace v Sant Pol de Mar, na půl cesty mezi Barcelonou a Gironou, a zbylé dvě má její druhá restaurace, kterou otevřela v roce 2004 v Tokiu. Tak jako její mužští kolegové i ona se věnuje publikování kulinářských knih, přičemž nejvíce se zaměřuje na středomořskou stravu.

JOAN ROCA I FONTANÉ (*1964)
Nejmladším a zároveň asi nejméně mediálně známým členem tohoto kulinářského kvarteta je Joan Roca, majitel skvělé restaurace El Celler de Can Roca (zal. 1986, typická katalánská kuchyně), kterou naleznete v Gironě. Joan však není na vše sám, jelikož tuto restauraci provozuje ještě se svými dvěma bratry. V roce 2009 El Celler de Can Roca dostal svou třetí michelinskou hvězdu a pro letošek byl vyhlášen druhou nejlepší restaurací světa. Dá se očekávat, že v dalších letech budou bratři mířit ještě výš. A za kolik se v takové druhé nejlepší restauraci světa dá najíst? Za menu o pěti chodech a dvou zákuscích zaplatíte pěkných 125 euro. Více na: www.cellercanroca.com.

Celler de Can Roca a tři michelinské hvězdičky (Foto: www.abc.es)

15. 12. 2011

El Bulli

I když to pravděpodobně málo lidí ví, Katalánsko nevyniká tolik pouze ve fotbale, ale i v jiných odvětvích. Jedním z nich je gastronomie. O slavné trojici katalánských kuchařů - Ferran Adrià, Carme Ruscalleda, Santi Santamaria - si povíme v jednom z příštích článků, nicméně restaurace prvního jmenovaného je tím nejlepším synonymem katalánské gastronomie. Tedy přesněji řečeno byla...

El Bulli (1962-2011) totiž zavřela 31. července 2011 k smutku mnohých, kteří neměli to potěšení si v ní dopřát nějakého vybraného pokrmu. El Bulli byla již dlouhá léta považována za nejlepší restauraci na světě. Například prestižní časopis The Restaurant Magazine ji za nejlepší vyhlásil v letech 2002, 2006, 2007, 2008, 2009. A po dlouhá léta restaurace také držela tři hvězdičky Michelin. Její šéf Ferran Adrià se nakonec rozhodl ji zavřít, jednak kvůli velkým finančním ztrátám a také proto, aby se mohl věnovat promýšlení svého konceptu vaření a vytvořil od roku 2014 kreativní centrum, které by sloužilo coby jakýsi kulinářský think-tank. (Více zde: www.bullifoundation.org)

Mimochodem, na počátku historie nejlepší restaurace světa lze najít i české stopy. Založili ji totiž manželé Hans a Markéta Schillingovi, německo-český pár, který v po druhé světové válce objevil kouzlo tehdy ještě panenského pobřeží Costa Brava. Brzy si v zátoce Montjoi postavili dům, který se časem přeměnil na vyhlášenou restauraci. Mimochodem, právě Markétě Schillingové vděčí restaurace za svůj název, protože právě tak říkala svým milovaným francouzským buldočkům. V roce 1971 zde začal vařit Jean-Louis Neichel, jenž restauraci pozvedl na světovou úroveň, když získala svou první michelinskou hvězdičku. Na počátku 80. let se vedoucím restaurace stal Juli Soler, který v roce 1984 přivedl mladého Ferrana Adrià. Společně pak vytvořili neuvěřitelně kreativní a zároveň avantgardní kuchyni. 1997 se stal rokem třetí michelinské hvězdy a od té doby již neutuchající sláva...

El Bulli byla skutečně jedinečná a získat zde rezervaci, to byla otázka velkého štěstí. Každý rok více než 1 500 000 žádostí o rezervaci, přičemž restaurace pojmula pouze 55 hostů najednou... Jinými slovy, každý rok se dostalo na zhruba 8000 šťastlivců, kteří si za cca 150 euro mohli dopřát degustační menu se všemi parádami molekulární gastronomie, kterou právě tato restaurace nejvíce proslavila. Jídla v El Bulli totiž skutečně vznikala spíše v laboratoři než v kuchyni. Adrià servíroval například jídla připravovaná ve vakuu či tekutém dusíku, kombinace všemožných zdánlivě nesouvislých chutí. Každé jídlo bylo naprostý originál a potěcha pro všechny lidské smysly (dobrá, možná kromě sluchu...). K tomu všemu patřil vynikající servis, designové příbory a pro dokreslení i nádherné výhledy z restaurace umístěné v překrásné zátoce Montjoi, patřící ke katalánskému městečku Roses.

Pro ty, kdo by chtěli vyzkoušet něco od tohoto vynikajícího katalánského šéfkuchaře, Adrià v tomto roce v Barceloně otevřel dva bary - Tickets a 41°(www.ticketsbar.es).

Ferran Adrià a jeho dnes už zavřená restaurace El Bulli.
(Foto: www.abc.es)

12. 12. 2011

La Monyos

  
La Monyos
(Foto: wikipedia.org)
"Ets més famós que la Monyos!"


Jedna z tradičních barcelonských frází. Pokud "jste slavnější než la Monyos", pak už v barcelonském prostředí něco znamenáte. La Monyos je totiž jednou z nejznámějších postaviček katalánské metropole v uplynulém století.

Dolors Bonella i Alcázar se dle pověstí narodila v roce 1851 ve čtvrti Raval v místech, kde se dnes nachází ulice Rambla del Raval. Vedla zcela běžný život švadlenky, vše ale změnila tragická nehoda. V jediném nešťastném okamžiku totiž koňský povoz ukončil život její malé dcerky. 

A naprosto změnil život Dolors, která se z toho zbláznila. V tu chvíli se z ní stala La Monyos. Dobová svědectví ji popisují jako extravagantní starší paní s nezaměnitelným vějířem, věčně oblečenou do křiklavých šatů a vždy s charakteristickým drdolem, do něhož měla často zapletené květiny, které dostávala od stánkařek na Ramble. Právě tato nejznámější barcelonská třída se stala jejím "domovem", zde zpívala, chodila po okolních uličkách. A občas i žebrala, ale vždy si přitom zachovávala úroveň, takže za pár drobáčků se darujícím dostalo malého pěveckého nebo recitačního vystoupení. Její popularita přetrvala i díky tomu, že sama La Monyos se dožila úctyhodných 89 let, a tak její sláva ovlivnila hned několik generací obyvatel katalánské metropole. Zemřela v září 1940 v Hospital Marítim.

Tragický osud La Monyos a její způsob vyrovnávání se s životní ztrátou se stal inspirací mnoha legend, básní a písní, které kolovaly po Barceloně první poloviny 20. století. Její osud je zmiňován hned v několika knihách o postavičkách barcelonských ulic, má vlastní figurínu v barcelonském muzeu voskových figurín. Také je po ní pojmenována jedna restaurace v Eixamplu, je jí věnován jeden z automatů v muzeu na Tibidabu a Vicenç Sabater o La Monyos složil populární píseň.Připomíná ji taktéž přezdívka linky 91, která jezdila v místech, kde se dříve La Monyos procházela. V roce 1996 natočila katalánská režisérka Mireia Ros film věnovaný právě této ženě, která se svého času stala opravdovou institucí barcelonských ulic a barů...

29. 11. 2011

Stadiony FC Barcelona

Za více než 110 let své existence vystřídala slavná Barça hned několik domácích hřišť a stadionů. Nejbouřlivější v tomto ohledu byla hned první dekáda, kdy ještě nezavedený klub hrál, kde to jen šlo. Až ke svému desátému výročí (1909) si nadělil první skutečný stadion. Od roku 1957 hraje Barça svá utkání na v současnosti největším fotbalovém stadionu v Evropě - Camp Nou - s nímž prožila takřka půlku své dlouhé historie. A co přinese budoucnost?


BARCELONSKÉ PLÁCKY (1899 - 1909)
Samotná historie nejslavnějšího barcelonského klubu se začala psát už měsíc před jeho vznikem. Dne 22. října 1899 se ve sportovním týdeníku Los Deportes objevila zpráva, v níž jakýsi Hans (Joan) Gamper hledal parťáky pro vznik fotbalové jedenáctky za účelem sehrání několika zápasů. Tehdy si Gamper ještě asi úplně neuvědomoval, jakému fenoménu tehdy pomohl na svět. Ještě než ale klub oficiálně vznikl (29. listopadu 1899), bylo potřeba někde trénovat. Většina prvních tréninků se odehrála v té době hodně daleko od centra Barcelony, na hipodromu v Can Tunis (v místech, kde je dnes Zona Franca a barcelonský přístav). Především pro formálnější setkávání jim pak sloužila tělocvična Gimnàs Solé kousek od známého bulváru Rambles.

První utkání (8. prosince 1899) ještě skončilo porážkou 0:1, nicméně již v tom druhém (24. prosince 1899) se pánové lépe sehráli a dokázali porazit jen o měsíc starší klub Català FC v poměru 3:1. Joan Gamper se toho dne zároveň stal prvním střelcem v historii FC Barcelona. Několik těchto prvních utkání tým odehrál na starém velodromu v Bonanově. Velòdrom de la Bonanova se nacházel poblíž ulice Via Augusta, konkrétněji na místě dnes ohraničeném ulicemi Modolell, Reina Victòria, Vallmajor a Valero. I když velodrom nebyl zrovna ideálním fotbalových hřištěm, jinde se tehdy v Barceloně hrát nedalo. Velodrom v Bonanově se stal jakýmsi centrem fotbalových zápasů již od roku 1895, kdy si sem chodily začutat partičky Britů žijících v Katalánsku. Od roku 1899 až do svého zbourání v roce 1906 už velodrom sloužil výhradně jen fotbalovým zápasům, jelikož po městě zatím vzniklo mnoho modernějších stadionů pro cyklistiku. 

Hřiště u hotelu Casanovas (1900 - 1901)
(Foto: www.fcbarcelona.cat)
V roce 1900 se hráči FC Barcelona přestěhovali na hřiště vedle bývalého hotelu Casanovas. Ve zmiňovaném hotelu si pak vždy pronajali nějaký pokoj, který jim sloužil jako šatna. Na zápasy pravidelně chodívaly tisícové návštěvy. Zatímco hřiště jako takové již dávno zmizelo, budova hotelu Casanovas stále stojí. V roce 1934 se z něj stala škola a dětem slouží i dnes. Budovu díky jejím charakteristickým kulatým věžím rozhodně v okolní zástavbě nepřehlédnete, nachází se na carrer Mas Casanovas, 55V roce 1901 se Barça opět stěhovala, tentokrát na hřiště Carretera d'Horta, jež se nacházelo na konci jedné z tehdejších tramvajových linek na pozemcích masíe Can Sabadell. Toto hřiště si už hráči mohli lépe přizpůsobit svým potřebám, a tak na něm také vydrželi až do roku 1905. Posledním "pláckem" v této první barcelonské etapě bylo hřiště na ulici Muntaner.

Zde tým hrál v letech 1905 - 1909, první zápas sehrál 26. února 1905. Hřiště se nacházelo v místech ohraničených dnešními ulicemi Muntaner, París, Casanova a Londres. Dnes je na onom místě jeden klasický blok čtvrti Eixample a nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo, že zde kdysi hrála Barça. Zmiňované hřiště bylo pronajímáno různým klubům. Po FC Barcelona tu v letech 1911 - 1918 hrál i jejich dnešní hlavní městský rival RCD Espanyol. To už se ale ze hřiště stal takový malý stadion s osmitisícovou tribunou. FC Barcelona však již tehdy hrála na svém vlastním pozemku, jen pár metrů odtud...
Hřiště na ulici Muntaner (1905 - 1909)
(Foto: www.fcbarcelona.cat)

CARRER INDÚSTRIA - L'ESCOPIDORA (1909 - 1922)
Oranžový čtverec vyznačuje přibližnou polohu
hřiště na carrer Muntaner, zelený vyznačuje oblast
legendárního prvního vlastního hřiště - L'Escopidora.
Po deseti letech putování po celé Barceloně bylo načase klub poněkud konsolidovat, takže se prezident Joan Gamper rozhodl investovat do vlastního fotbalového prostoru. Díky tomu se klub přestěhoval vlastně jen o dva bloky dál, kde 14. března 1909 došlo k inauguraci legendárního stadionu na ulici carrer Indústria (dnes París). 

Brzy se mu dostalo trefné přezdívky L'Escopidora (česky: Plivátko), protože šlo o opravdu stísněný a malinký stadionek. Dřevěná tribuna dokázala pojmout 1 500 diváků, avšak celkovou kapacitu můžeme odhadovat na nějakých 6 000 fanoušků, kteří vždy stáli okolo a obklopili obvodové zdi. Z této doby ostatně pochází i populární označení těchto jako culés. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že L'Escopidora, to byl na svou dobu velice moderní stadion. Kromě později přistavěných šaten a sprch se mohl chlubit i prvním umělým osvětlením v celém Španělsku.

Stadion L'Escopidora vlastně dokonale splnil Gamperovu vizi ohledně konsolidace a definitivního zakotvení klubu. Za oněch 13 let tu Barça slavila celkem 13 titulů (8x Campionat de Catalunya, 5x Copa de España), tým navíc posílil o některé hráče, z nichž se později staly legendy (Samitier, Zamora). Právě velké úspěchy znamenaly též více příznivců, a tak se vedení klubu rozhodlo k novému stěhovaní. Na mnohem větší stadion.



CAMP DE LES CORTS (1922 - 1957)
20. května 1922 došlo k definitivnímu stěhování do distriktu, v němž se Barça již natrvalo usadila. Krásný, nový a hlavně velký stadion se nacházel na ostrůvku, jenž je dodnes tvořen ulicemi Numància, Vallespir, Travessera de les Corts a Marquès de Sentmenat. Byl postaven za rekordní 3 měsíce, i když později doznal ještě spoustu úprav a rozšíření. Stadion zde dnes však již nenaleznete - byl stržen v roce 1966. Jeho kapacita začínala na 30 000 místech, nicméně s neustálým rozvojem a čím dál většími úspěchy kapacita rostla. Konečných 60 000 už bylo opravdu na hraně.

35 velice zajímavých let zde 20. května 1922 odstartovalo vítězství 2:1 nad skotským St. Mirren. Především ve 20. letech se tu Barceloně dařilo prakticky cokoliv, na co sáhla. A fanoušci to milovali. Už v roce 1926 kapacita stadionu atakovala hranici 45 000 míst. Sezona 1928/1929 byla ve znamení vzniku Primera División, španělské první ligy. A jejím prvním šampionem se stal právě tým z Camp de les Corts. Oněch 35 let v sobě stihlo zahrnout i dvě španělské diktatury, které na Katalánsko těžce dolehly. Právě v té době se FC Barcelona stává víc než jen klubem. A na stadionu Camp de les Corts prožívá své nejtěžší roky.

První střet s mocí se odehrál již v červnu 1925, kdy Španělsku vládl diktátor Primo de Rivera. Přátelské utkání s barcelonským CE Júpiter se stalo příležitostí k hlasitému odporu Katalánců proti režimu. Španělskou národní hymnu ten den přehlušil pískot tisíců barcelonských příznivců. Barça to taky pořádně odskákala - Camp de les Corts byl na tři měsíce uzavřen. Protože prezident klubu Joan Gamper otevřeně dával najevo svou podporu katalánským nacionalistům, byl kvůli tomu vládou dokonce donucen k exilu a návrat do Barcelony mu byl umožněn až po splnění určitých podmínek - mimo jiné přerušení veškerých vazeb s FC Barcelona. Tyto incidenty Gampera hodně poznamenaly a odstavení od milovaného klubu spolu s dalšími problémy osobního rázu ho v roce 1930 dohnaly k sebevraždě.

Finanční problémy pak zapříčinily výsledkový pád ve 30. letech. Do toho přišla španělská občanská válka (1936 - 1939) a FC Barcelona coby velký symbol katalánského nacionalismu prožil další roky hrůzy. Zavražděn frankistickými vojáky byl tehdejší prezident klubu, Josep Sunyol. Podobný osud by jistě stihl i některé hráče, ti se však v té době (léto 1936) nacházeli na turné po Americe. Více jak polovina z nich již zůstala v exilu. Občanská válka pro klub znamenala ztrátu vedení a velké části herní sestavy, rozbombardované sídlo a změnu klubových symbolů. Takřka dekádu trvalo, než se z toho všeho Barça oklepala. Na konci 40. let se vrátily fotbalové úspěchy a počátek let padesátých přinesl stadionu Camp de les Corts i nového hrdinu. V roce 1950 přichází do Barcelony Ladislav Kubala, jenž si dokonale podmanil katalánské fanoušky. Barça v následujících letech vyhrává, co se dá a kapacita 60 000 míst už dávno nestačí uspokojit poptávku po barcelonském fotbalu. Nadešel čas pro velkolepý projekt nového stadionu pro Kubalu a spol. Čas pro novou barcelonskou fotbalovou katedrálu - Camp Nou.

Camp de les Corts (Foto: www.fcbarcelona.cat)

CAMP NOU (1957 - )
Oficiálně byl 24. září 1957 nový stadion pokřtěn jako Estadi del FC Barcelona, nicméně velice rychle se pro něj vžilo označení "Camp Nou" (česky: Nové hřiště) v odkazu na milovaný stadion Camp de les Corts. Od sezony 2000/2001 se Camp Nou stal i oficiálním názvem stadionu. Gigantický fotbalový stánek se nachází asi kilometr od místa stadionu předchozího (a snadno si ho na Google Maps všimnete). Ačkoliv nejimpozantněji působí až zevnitř, i jeho venkovní parametry jsou úctyhodné: tribuny dosahují do výšky 48 metrů a celý stadion zabírá 55 000 m2.

To však není nic ve srovnání s interiérem. V současnosti jde o stadion s největší kapacitou v Evropě. Oficiálně pojme 99 354 diváků, i když kapacita na některé zápasy bývá o pár tisíc sedadel snížena. Už jeho počáteční kapacita byla ohromující: 93 053 míst. I přes vítězný první zápas se fotbalisté FC Barcelona se stadionem dlouho sžívali. Především 60. léta pro ně z hlediska výsledků nebyla příliš úspěšná. Vše se ale změnilo v následující dekádě s příchodem další výrazné postavy klubové historie - Johana Cruyffa - a klubu se začalo opět dařit. Ještě předtím ale udělejme malou politickou odbočku. Stejně jako jeho předchůdce i Camp Nou se stal důležitým centrem katalánského nesouhlasu s frankistickým režimem. Protože používání katalánštiny na veřejnosti bylo stále ještě (hlavně ve 40. a 50. letech) tabu, právě gigantický stadion se stal jedním z míst, kde si Katalánci mohli svobodně promluvit a zakřičet v rodném jazyce. Inu, mezi 90 000 dalších fanoušků by se asi obtížně dokazovalo, kdo přesně že to revoltuje proti režimu.

Důležitým pro Camp Nou byl rok 1982, kdy Španělsko pořádalo Mistrovství světa ve fotbale. Kapacita stadionu byla rozšířena daleko přes 100 000 a katalánská metropole hostila řadu světových fotbalových hvězd. Později ale kvůli nařízením UEFA kapacitu musí snížit zpět pod 100 000 míst kvůli odstranění míst na stání. Kromě utkání domácího klubu FC Barcelona stadion uvítal i mnoho dalších sportovních a kulturních událostí - například Olympijské hry (1992), finále Ligy mistrů (1999) a řadu koncertů těch největších popových hvězd jako Michael Jackson (na jeho koncert v roce 1988 sem přišlo těžko uvěřitelných 138 000 lidí), U2 či Bruce Springsteen.

Jak již se stalo v případě Kubaly, který byl s trochou nadsázky hlavní příčinou stavby Camp Nou, i nyní má Barcelona zářivou hvězdu, která do hlediště táhne desítky tisíc diváků - Lionela Messiho. V posledních letech se proto čím dál častěji uvažuje o budoucnosti obřího fotbalového svatostánku. Ačkoliv zatím neexistuje žádný konkrétní odsouhlasený plán, hlavním řešením zůstává drobná remodelace stávajícího stadionu, jež by měla přinést dalších 10 až 15 000 míst. Camp Nou tak, zdá se, ještě dlouho zůstane katedrálou barcelonského fotbalu.

Camp Nou (2007)

FC Barcelona

Ačkoliv by to mnohým mohlo připadat jako zdánlivě nadsazený nesmysl, fotbal patří mezi velice důležitou součást katalánských reálií. Tedy abychom byli přesní, jeden konkrétní fotbalový klub. A vlastně je to logické. Katalánsko v současnosti kvůli španělské nepřejícnosti nedisponuje vlastní fotbalovou reprezentací (tedy takovou, která by mohla hrát oficiální utkání jako Mistrovství světa apod.), na druhou stranu mají ale něco lepšího. Momentálně ten nejlepší fotbalový klub na světě...

Klub FC Barcelona byl založen 29. listopadu 1899 poměrně různorodou skupinkou britských, katalánských a švýcarských mladíků, jimž šéfoval Švýcar Joan (Hans) Gamper. Těch více než 110 let historie už vydalo na stohy knih a stovky internetových stránek a blogů. Na některé zajímavé kapitoly z historie nejslavnějšího katalánského klubu se určitě časem podíváme i na blogu Catalunya2011.

Dnes si jen ve stručnosti shrneme ty nejzákladnější informace, které je třeba mít na paměti, když se mluví o FC Barcelona a Katalánsku. Především si musíme uvědomit, že Barça je neuvěřitelně silnou celosvětovou značkou, geniální výkladní skříní, kterou se Katalánsko může pyšnit. Když zavítáte do afrických pouští, dalekého Japonska či na jihoamerické náhorní plošiny, pravděpodobně zdaleka ne vždy se vám dostane uspokojivé odpovědi na otázku: "Co je to Katalánsko?" Mnohem menší problém odpovědět budou mít domorodci jistě s otázkou na FC Barcelona. Barça je zkrátka globální značka, a proto je a měla by být nedílnou součástí katalánské (globální) identity.

Za ta léta klubem prošla řada fotbalových legend (Kubala, Cruyff, Maradona, Ronaldo, Messi,...), z nichž většina zažila neopakovatelnou atmosféru jednoho z nejslavnějších (a největších) fotbalových stadionů světa - Camp Nou (99 354 míst) dostavěný v roce 1957. Jedná se také o jeden z nejúspěšnějších týmů ve fotbalové historii. A nejen fotbalové; rozhodně je třeba připomenout, že FC Barcelona funguje jako "všeobecný" sportovní klub. Týmy v charakteristických červenomodrých (blaugranas) pruhovaných dresech působí i v odvětvích jako basketbal, volejbal, pozemní i lední hokej, atletika, ragby či baseball. Díky tomu ostatně již za ta léta klub nashromáždil stovky nejrůznějších trofejí, které hrdě vystavuje ve svém sportovním muzeu, mimochodem jednom z nejnavštěvovanějších muzeí na celém Pyrenejském poloostrově.

Barça, to je nejen historie, je to současnost, je to životní styl. A proto nelze vše pojmout do jediného článku. To ale nevadí, na našem blogu jsme FC Barceloně vyhradili samostatnou rubriku, ve které se časem dozvíte vše podstatné. Pro nedočkavé mezitím doporučujeme dvě klíčové webové adresy...



25. 11. 2011

Katalánské hory

I když má Katalánsko relativně malou rozlohu, jde o dosti hornatou zemi. Hned 10 vrcholků dosahuje 3 000 a více metrů, další takřka dvě stovky přesahují 2 000 metrů. Největší zásluhu na tom samozřejmě mají Pyreneje, nicméně i několik dalších katalánských pohoří nabízí hory, které svou výškou s velikým "nadhledem" překonávají například nejvyšší českou horu Sněžku. Kromě těch nejvyšších kopců se v následujícím přehledu zaměříme i na jiné především kulturně, politicky či nábožensky významné hory.

KATALÁNSKÉ TŘÍTISÍCOVKY
1.  Pica d'Estats   (3 143 m.)
Katalánská hora číslo 1. Společně s dalšími dvěma sousedními vrcholy - Pic Verdaguer a Punta Gabarró - se nachází přesně na hranici mezi Španělskem (Katalánskem) a Francií. Všeobecně se má zato, že první sportovní výstup na tuto horu vykonala v roce 1864 francouzská dvojice Henry Russell a Jean-Jacques Denjean.

2.  Pic Verdaguer   (3 129 m.)
Druhý z trojice nejvyšších katalánských vrcholků, pojmenovaný po významném katalánském poetovi a milovníku horské turistiky, Jacintu Verdaguerovi.

3.  Punta Gabarró   (3 115 m.)
I tento vrchol nese jméno po jednom z katalánských nadšenců do přírody a toulek po Pyrenejích, konkrétně po lékaři Pere Gabarró i Garcíovi.

4.  Pic de Sotllo   (3 073 m.)
5.  Comaloforno   (3 029 m.)
6.  Besiberri Sud   (3 023 m.)
7.  Punta Alta de Comalesbienes   (3 014 m.)
8.  Tuc de Molières   (3 010 m.)
9.  Besiberri Nord   (3 008 m.)
10.  Rodó de Canalbona   (3 004 m.)

Pedraforca (Foto: Google Maps)
MÝTICKÉ KATALÁNSKÉ HORY
Ne vždy se ty největší hory stávají i těmi nejznámějšími, popřípadě těmi nejvíce legendami opředenými. Stejně tak tomu je i v Katalánsku. Existuje hned několik takových příkladů. V tomto přehledu se trochu blíže podíváme na tři z nich.

Canigó (2 784 m.) - Ani zdaleka nepatří mezi nejvyšší pyrenejské hory a vlastně se dnes ani nenachází v Katalánsku. I přesto ale jen těžko najdete pro Katalánce symboličtější horu. S Katalánskem byla spjata již odedávna, protože v rámci své geografické pozice opravdu působí impozantně. Jako každá správná symbolická hora má i svou legendu o prvním dobytí. Jako první na ni měl vystoupit aragonský král Pere el Gran v roce 1285. Již dlouhá staletí však Canigó nenaleznete na katalánském území. Horou se dnes díky vyhrané válce a výhodnému míru pyšní Francie. Především v době katalánského národního obrození se Canigó stala symbolem ztracené minulosti a zároveň jakéhosi znovunalezení ve francouzských Pyrenejích ztracené části historického Katalánska a jeho spojení se svou jižní polovinou. Dodnes je významným (politickým) poutním místem a nezřídka zde vlaje katalánská vlajka.

Pedraforca (2 506 m.) - Druhou legendární pyrenejskou horou jest Pedraforca. Ta je specifická už svým tvarem připomínajícím obrovské kamenné vidle. Existuje spousta legend, jež se k této hoře vážou, proto ostatně je považována za magickou. I když ne vždy nutně v pozitivním slova smyslu. Jedna z nejznámějších legend popisuje horu jako místo, kde se každoročně na přelomu roku koná veliký čarodějnický sabat. Zvláštní forma tohoto vrcholu se stala i emblémem komarky Berguedà, v níž se Pedraforca nachází.

Montserrat (pohoří; nejvyšší bod: Sant Jeroni 1 236 m.) - Bezpochyby nejslavnější skalní masiv v celém Katalánsku. Montserrat zná snad každý, kdo někdy do těchto končin zavítal. Pro Katalánce má význam především náboženský díky místnímu slavnému klášteru a v něm se ukrývající černé madoně přezdívané La Moreneta. Důležité poutní místo se v posledních desetiletích stalo i místem masové turistiky, pro Katalánsko tak dnes Montserrat má ještě nezanedbatelný význam ekonomický.


ANDORRA
Malý superhornatý stát má na svém pouhých 468 km2 rozlehlém území okolo 60 alespoň dvoutisícových vrcholků. Tedy ráj pro všechny horské turisty v létě a lyžaře v zimě. Nejvyšší horou Andorry je Comapedrosa (2 946 m.), jež se nachází v severozápadní části země, kousíček od hranice se Španělskem. Velice oblíbenou a hojně fotografovanou horou je i o nějakých 200 metrů nižší Casamanya, kterou tvoří tři vrcholky a kterou můžete vidět i na následující fotografii.

Pic de Casamanya, Andorra
(Foto: www.andorramania.com)
PAÍS VALENCIÀ
Oblast dnešního autonomního společenství Valencie se příliš vysokými horami nevyznačuje. I tak se tu ale najde zhruba desítka vrcholků, které svou výškou předčí již zmiňovanou českou nejvyšší horu. Tím nejvyšším místem País Valencià je Alto de las Barracas (1 837 m.) nacházející se v pohoří Javalambre ve z geografického pohledu velice zajímavé valencijské exklávě Rincón de Ademuz. Tato hora však, možná i kvůli své odloučenosti od valencijského teritoria, není ani zdaleka tak oblíbená jako druhá v pořadí - Penyagolosa (1 813 m.). Ta patří mezi mýtické katalánské hory a je z ní překrásný výhled. Na jejím úpatí se nachází i známé poutní místo a bývalý klášter Sant Joan de Penyagolosa.


ILLES BALEARS
Pořádné hory na Baleárských ostrovech naleznete pouze na Mallorce, i když v porovnání se všemi výše zmiňovanými regionálními šampiony jsou ty ostrovní o dost menší. Nejvýše položeným vrcholkem pohoří Serra de Tramuntana, Mallorky a tedy i celého souostroví je Puig Major (1 445 m.). Od roku 1958 tu ovšem trůní americký radar, takže aby člověk skutečně mohl stanout na nejvyšším vrcholu Baleárských ostrovů, je potřeba mít speciální propustku do vojenského prostoru. Jakousi druhou šanci však máte na vedlejším vrcholu Puig Major, který nese název Penyal del Migdia (1 398 m.). Je prakticky hned vedle, takže je z dálky občas zaměňován se svým vyšším sousedem. Důležité však je, že sem se člověk dostane již bez nutnosti žádat vojáky o povolení. Třetí nejvyšší horou ostrova je pak Puig de Massanella (1 364 m.).

23. 11. 2011

Katalánské řeky

Všeobecně rozšířený názor, že ve Španělsku je málo řek, v Katalánsku až tolik neplatí. Řek, říček a potůčků je tu dostatek. Naprostá většina řek v Katalánsku odtéká do Středozemního moře, výjimku tvoří pouze řeka Garona se svými přítoky, která odtéká do Atlantického oceánu. Ty největší a nejvýznamnější (celkově jich je samozřejmě mnohem víc) si představíme v dnešním článku.

GARONA
Pramení ve Val d'Aran v srdci katalánských Pyrenejí. Existují tři hlavní teze, kde přesně řeka pramení, avšak dá se úspěšně tvrdit, že má zkrátka více pramenů a žádný nelze označit jako hlavní a jediný. Všechny prameny se nacházejí ve výšce okolo 2 000 metrů nad mořem. Celkem má Garona 647 km. Protéká již zmíněným údolím Val d'Aran a poté teče Francií až do Atlantiku.

FLUVIÀ
Pramení ve výšce zhruba 920 metrů v komarce Garrotxa. Celkem měří 97 km a protéka například městy Olot nebo Besalú. Do Středozemního moře se vlévá poblíž města Empuriabrava. Velké deště z roku 1940 na řece Fluvià způsobily silné a ničivé záplavy.

TER
Pramení ve výšce takřka 2,5 km v oblasti Ulldeter poblíž vesnice Setcases. Teče v délce 208 km a vlévá se do moře u Estartitu. Na řece je vybudováno několik přehrad a má velký význam pro zemědělství a průmysl ve svém okolí. Protéká například městy Ripoll, Torelló, Manlleu, Girona nebo Verges.

ONYAR
Patří mezi ty méně významné řeky, měří jen 34 km a je přítokem řeky Ter, do níž se vlévá v Gironě, nicméně právě díky skutečnosti, že protéká centrem Girony, je řekou velice známou a oblíbenou. V minulosti řeka Onyar způsobovala v Gironě záplavy (největší asi v roce 1962), v současnosti už je ale vše vyřešené tak, aby k nim nadále nedocházelo.

BESÒS
První barcelonská řeka. Vznikla spojením dvou říček Mogent a Congost a měří pouze 17,7 km. Do Středozemního moře se vlévá u Sant Adrià de Besòs. Její průtok během roku je značně proměnlivý. Vzhledem ke své malé délce a skutečností, že protéká velice hustě zalidněnou oblastí, byla řeka v 70. a 80. letech minulého století pravděpodobně tou nešpinavější v Evropě. To se v současnosti již zlepšilo.

LLOBREGAT
Druhá barcelonská řeka. Měří celých 170 km a právem tak patří mezi ty nejvýznamnější katalánské řeky. Název pochází pravděpodobně z latinského rubricatus, což znamená "červený", odstín, který řeka občas nabídne. Pramení v oblasti Castellar de n'Hug a do moře odtéká v El Prat de Llobregat hned vedle barcelonského letiště.

Podle barcelonských řek se určují například i jednotlivé chodníky...například na Passeig de Gràcia, aby došlo k jasnému odlišení strany, po níž kráčíme, se používá označení "Besòs" pro chodník vedoucí kolem Casa Milà, zatímco chodník vedoucí kolem Casa Battló nese označení "Llobregat".

ANOIA
Jeden z přítoků Llobregatu, pramení mezi Calafem a Argençolou. Meří 68 km a protéká mimo jiné městy Igualada nebo Martorell.

FRANCOLÍ
Pramení pravděpodobně v okolí Vimbodí a do moře odtéká v Tarragoně. Její tok měří 85 km.

SEGRE
Jedna z nejdůležitějších katalánských řek, dlouhá 265 km. Na konci svého putování se vlévá do Ebra, je na ní řada přehrad. Protéká mimo jiné městy jako Llívia, Puigcerdà nebo Lleida.

EBRE
Největší řeka na Pyrenejském poloostrově, měří celkem 910 km a v Katalánsku její pouť končí - rozlévá se ve velké deltě (500 km2) do Středozemního moře.

VALIRA
44 km dlouhá divoká řeka, která protéká například Andorrou, kde i pramení. Poté teče až do Seu d'Urgell. Za tímto městem se vlévá do řeky Segre.

NOGUERA PALLARESA
Pyrenejská řeka, která se vlévá do řeky Segre po nějakých 154 km. Pramení ve Val d'Aran a protéká kromě Katalánska i Okcitánii.

20. 11. 2011

Catalunya 2011

Už mnohokrát jsem chtěl s tímto blogem začít. Například únor se zdál být měsícem zaslíbeným, zvlášť kvůli naprosté aktuálnosti přímo z místa dění. Bohužel, nepovedlo se, neboť onen život přímo v dění byl až příliš intenzivní. Další možnost se naskytla až 11. září... Kdy jindy taky začít s blogem o Katalánsku, než v den hlavního katalánského státního svátku?

Ale ani to nevyšlo. Třetí a snad i poslední a úspěšná šance na začátek je právě nyní. Katalánsko a jeho reálie totiž vždy byly a budou úzce spjaty s politikou. A právě nyní, kdy sčítáme hlasy z dnešních španělských předčasných voleb, půjde i o katalánskou budoucnost. Catalunya roku 2011 může být radikálně odlišná od Catalunya 2012. A kvůli výsledku těchto voleb může být radikálně horší. Jak konkrétně to všechno dopadne, to budeme moci sledovat v následujících dnech a měsících, nicméně faktem je, že absolutní většina Lidové strany (PP) nevěstí pro Katalánsko v těchto časech nic moc dobrého. 

Tak či onak, je to dobrá příležitost začít konečně s tímto blogem, který vás chce vtáhnout do katalánského a speciálně do barcelonského světa. A to až do naprostých detailů! A již navždy pod vlivem čarovného roku 2011, byť to není rok ani zdánlivě snadný a pravděpodobně ani historie na něj nebude pamatovat nějak zvlášť pozitivně. A přesto, pro mne osobně je rokem doposud nejlepším a nejkatalánštějším. Proto se s Vámi všemi a vlastně i sám se sebou chci podělit o všechny zajímavosti s Katalánskem jakkoliv spojenými. Tak se těšte alespoň z poloviny, jako se těším já! :-) A hezké čtení přeji!